Já a ty jen [Haikyuu mafie]

12.

*Daichi*

Seděl jsem ve své kanceláři a na mapě hledal místa, kde by mohli Nishynoyu ukrývat. Každou chvíli se měli vrátit Ennoshita a ti dva rivalové. Modlil jsem se, aby se nic nestalo a my mohli společně hledá toho prcka.

Kroužkoval jsem další místo, když v tom mi mobil začal červeně svítit a hlasitě vyzvánět tu hnusnou melodii, kterou jsem slyšel jenom tehdy když někdo volal  o rychlou pomoc.

Podíval jsem se na GPS a rychle to šel oznámit ostatním. Jeli všichni až na Asahiho, Tanaku a Hinatu.

Hned jsem věděl, že budu muset volat lékaře, specializovaného lékaře. Zavolal jsem Yachi jelikož ona byla jednou z nich.

Dojeli jsme na místo kam mi ukazovala GPS. To jak vypadá auto mě vůbec nezajímalo. Běželi jsme tam a všechny opatrně vyprostili ven.

Z auta se začalo kouřit a já poznal, že to opravdu dobré znamení není. Ve dvojicích jsme ty tři vzali a běželi dál od něj. Ve chvíli kdy jsme se zastavili a chtěli se podívat na jejich zranění, tak auto za námi vybuchlo.

Některé, kteří jen stáli kolem to mírně odhodilo. Yachi už by tu měla být i se svým týmem každou vteřinu. Nechci, aby musela ošetřovat více než tři lidi. I tak je to hodně, když se podívám na jejich zranění.

Než Yachi přijela tak jsme se pokusili jim jejich zranění co nejlépe jsme zvládli ošetřit. Díky bohu Yachi konečně přijela i s velkým autem kam taky naložili Kageyamu, Tsukkiho a Ennoshitu a odjeli.

Odjeli snad rychlostí světla a Yachi mi pak ještě poslal GPS souřadnice, kde budou kluky ošetřovat. Chtěl jsem je mít pod dohledem, tak aby se minulost neopakovala.

Všichni jsme se vydali zpět na základnu, kde jsme si chvíli odpočali, ale já pak hned chtěl jet tam kde je ošetřovali.

Jako dobrý nápad mi přišlo vzít s sebou Hinatu, Tanaku a Yamaguchiho. To jsem, ale nevěděl co se bude na ošetřovně dít.

No každopádně jsem nemeškal, vzal ty tři a vydal se na cestu. Nebylo to zas až tak daleko jak jsem si myslel. Bylo naprosté ticho. Jak jinak Daichi když jejich boyfriendove jsou v kritickém stavu.

Než jsem odjel dal jsem ostatním svolení chodit po dvojicích hledat na místa co jsem zaznačil na mapě nebo ty místa co oni určí za vhodné.

Do vnitru té kovové obludy před námi jsme vešli skoro až pohřební m pochodem.

Yachi mě hned ve dveřích odtáhla do jiné místnosti.

,,Proč jsou tady i ti tři?!" vyjela na mě.

,, Já myslel jsem, že....." ani jsem to nestihl doříct a už zase jela.

,,Myslet znamená hovno vědět. Daichi oni nejsou v nejlepším stavu. To chceš, aby jsi měl odrovnaných šest mužů? Dobrá Ennoshita a Tsukki na tom nejsou tak špatně, ale Kageyma. Hinatu by to mohlo zlomit kdyby ho viděl takhle. Každou chvíli má operaci a pokud se to nepovede tak může přijít o nohu a ruku. Tohle není sranda a ty potom budeš muset utěšovat Hinatu." řekla mi upřímně. Povzdechl jsem si.

,,Dobře, tak může Hinatu nějak zaúkolovat? Jakože jsem jel kvůli pomoci?"

,,Dobrá, ale proč se Yams a Tanaka můžou jít na ty dva podívat mu vysvětlíš ty." řekla a odešla.

Když jsem přišel tam kde jsme nechali stát kluky, tak už tam byl jen Tanaka a Yams. Vzal jsem teda ty dva a šli jsme dál dovnitř, kde nám pak jedna ze sester řekla, že za chvíli budou za nimi moct jít. Nebo přesněji řečeno až se probudí.

Oba si teda sedli na židle a čekali až jim oznámí zda jsou vzhůru. Já jsem šel za jednou z hlavních sester, která mi řekla všechno o jejich zdravotních stavech a jaké prášky by potom měli brát až si je tu za pár dní vyzvedneme.

O Kageyamovi mi toho moc neřekla, protože čeká na výsledek operace. Zeptal jsme se jí zda tu mohu zůstat do výsledku operace. Na to mi jen přikývla.

Po nějaké chvíli co jsme tam čekali se prý Tsukki probral. Yamaguchi vstal a rychle si to kráčel k němu. Byl jsem rád, že je Tsukishima v pořádku.

Přemýšlel jsem, že bych zavolal Sugovi, aby šel vyzvednout Hinatu, protože tu vlastně je úplně zbytečně, a taky by mi mohl říct jak to vypadá s pátráním.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a vidím jak mi Suga volá. Musel jsem se usmát nad tím jak jsme propojení. Zvedl jsem to a telefon si proložil k uchu a čekal až na mě promluví tím jeho andělským hlasem.

Když, ale promluvil tak to nebyl jeho normální klidný hlas. Byl docela vyděšený, ale i nadšený. A to co v zápětí řekl mi vysvětlilo proč tomu tak je.

,,Nishinoya......on je zpátky!"

Yahoo ano ano vím. Slíbila jsem pravidelné kapitoly, ale prostě mi to nějak nevyšlo. Gomen, gomen.

Anyway aspoň jsem vám to sem nedala zase až po roce. 

Tohle je taková kratší a nezáživná kapitola, ale i tak doufám, že se vám líbila. Za chvíli se, ale můžete těšit na něco mnohem většího a zajímavějšího. A taky na spousty zoodpovězených otázek. Pokud si samozřejmě ještě pamatujete o čem to bylo a nejste jako já.

Nu tak se snad zase někdy uvidíme u tohoto příběhu. 

Páčko