Popel a démant

Nejlepší večírek (8)

Jakmile dozněl zpěv, vstoupili všichni tři společně do obýváku a Sherlock svým sytým barytonem hlasitě oznámil: „Tady slečna Cotterová by vám ráda něco řekla!"

Hannah sklopila hlavu, nadechla se a pak se po všech podívala: „Ten obraz jsem ukradla já a odvezla k paní Slatteryové do Dublinu! Jen jsem chtěla, abys zase začal žít Tony, aby zase vyšel ven, mezi lidi! Ale to ostatní jsem nechtěla! Nechtěla jsem na tebe poštvat novináře, nechtěla jsem nikomu z vás způsobit problémy, omlouvám se!"

Tony na svou sestru chvíli beze slova zíral a pak si oba v slzách padli do náruče. Místo aby se na Hannah hněval nebo jí něco vyčítal, jen se sám donekonečna omlouval, že jí působil tak velké starosti, až neviděla jiné řešení.

Za chvíli se k nim přidala Rosalind i kluci z kapely a nastal celý příval slz, omluv a ujišťování, že všechno bude v pořádku.

Sherlock usoudil, že u téhle rodinné scény být nemusí. Popadl Johna za loket, druhou rukou si přitáhl i připitou Doru a oba odvedl do knihovny:„Oni mají nárok se poobjímat, jak je libo, my musíme pracovat!"

„No, já bych to pokládal za vyřešený – tedy za předpokladu, že paní Slatterová bude ochotná ten obraz vydat." poznamenal John.

„Tenhle bod mi dělá nejmenší starosti, pokud by se cukala, paní Lonegannová na ní zatlačí. Horší bude zatnout tipec novinářům." odpověděl Sherlock, kterému se mezi obočím usadila ustaraná vráska.

„No, ale když obraz prostě vrátíme ..." začal John.

„Tak se všichni budou o to zuřivěji zajímat, kde celou dobu byl!" přerušila ho Dora, která se pozoruhodně rychle vrátila do provozuschopného stavu.

„My zkrátka potřebujeme nějakou věrohodnou krycí historku – ne kvůli policii, ta ať to klidně uzavře jako neobjasnění, Yardu to vrásky dělat nebude, ale novinářům něco předhodit musíme."

„Co kdybychom to uhráli na šílenýho fanouška? Ve kterým se dodatečně hnulo svědomí a obraz anonymně vrátil." napadlo Johna.

Sherlock i Dora chvíli mlčeli a pak detektiv pomalu řekl: „To by vlastně šlo. Ale musíme bulvár přesvědčit, že někdo takový opravdu existoval."

„Takže by se vám šiknul obětní beránek?" optala se Dora a v očích jí pobaveně jiskřilo.

„Ale přece nemůžeme jen tak někoho obvinit z krádeže!" protestoval John.

„Nejde přece o to, aby policie na někoho vystavila zatykač, nám stačí, když se rozšíří uvěřitelný drb."

„Ale i to je hnusný – leda, že byste měli kandidáta, kterej je takovej hajzl, že si nic lepšího nezaslouží!"

„A nebo takového, pro kterého je i špatná publicita pořád publicita!"

„Tak se mi zdá, že máš někoho konkrétního na mysli, drahá sestřenko."

„Doneste mi mobil a do patnácti minut je to zařízené." usmála se sebejistě Dora, ale John si dělal starosti:„Jsi si jistá, že do toho ten tvůj člověk půjde? Máš snad na něj nějakou páku?"

„To víš, zadarmo ani kuře nehrabe, ale udělám mu nabídku, jakou nedokáže odmítnout. Ale nejdřív bychom měli náš plán vysvětlit celé té společnosti vedle, protože budeme potřebovat jejich souhlas a hlavně zařídit kooperaci paní Slatteryové."

„A jak vlastně zní ten plán?"

„Detaily doladíme za pochodu, ale v zásadě je to velice prosté, Johne!" odpověděl Sherlock a energicky vyrazil zpátky do obýváku.

Stejně jako jiné Sherlockovy „prosté" záležitosti, i tahle si vyžádala vysvětlování, které poslalo pomalejší mozky do vývrtky, ale John nakonec uznal, že samotný plán byl velice přímočarý.

Spočíval v tom, že dublinským domovem paní Slatteryové zastavila v sobotu ráno dodávka známé lokální prádelny a lidé ve firemních mundúrech odtud vynesli obraz v pytli na prádlo – pro případ, že i tuhle adresu sledují novináři.

Ovšem dva muži v modrých mundúrech vůbec nepracovali pro prádelnu a o dvě hodiny později zastavilo před jednou policejní stanicí v Dublinu úplně jiné auto, z něj rychle vyskočila postava v černém, opřela velký obdélníkový předmět v balícím papíru o zeď, zazvonila na zvonek a zase rychle zmizela v autě. Očitá svědectví se sice rozcházela, ale za chvíli se po celém městě nesla řeč, že záhadný vůz patří králi dublinského nočního života.

Celé operaci předcházely dva telefonáty. Nejprve zavolala Rosalind své matce a posléze předala svůj mobil Tonymu. Tenhle hovor John neslyšel, Rosalind volala ze soukromí knihovny, dalo se jen odhadnout, že šlo o další slzavé údolí.

Mnohem zajímavější byl Dořin telefonát: „Ahoj Herbe! Předpokládám, že tebe v tuhle nekřesťanskou hodinu vůbec neruším!" ... „To jsem si myslela. Mám pro tebe obchodní nabídku!" ... „Ano, jde o ten ztracený obraz, ale názor jsem nezměnila, nehodlám ti ho prodat. Ale vadilo by ti hodně, kdyby lidi věřili, žes ho vážně měl? Vlastně ho chvíli i mít budeš, tak hodinu, dvě se s ním můžeš kochat, ale pak potřebuju, abys ho odevzdal policii s nějakým srdceryvným vzkazem, jako, že že se v tobě kvůli tomu mediálnímu cirkusu hnulo svědomí." ..."Samozřejmě, že to nechci zadarmo, přece bych nedopustila, abys na tom zůstal škodný. Polepšíš si o jeden můj obraz, co bys řekl na „Věk nevinnosti"?" ... „Ne, ne, ne, já ti ho daruju! A jediné, co za to chci, je tahle služba. Domluveni?" ... „Skvělé! Tak teď podrobnosti ...."

Když Dora odložila s úsměvem mobil, Sherlock na ní šokovaně zíral. I John tušil, že tenhle obraz má pro Doru osobní hodnotu, ale detektivův výraz Johna přesvědčil, že mnohem větší, než tušil.

Pamatoval si „Věk nevinnosti" z první vernisáže, na kterou ho Dora pozvala a už tehdy dílo vzbudilo Johnův zájem. Dora obraz občas půjčovala na výstavy, ale sama ho nikde pověšený neměla a celé roky ho odmítala prodat i za značně velkorysé částky.

„Doro, ale to nemůžeš ..." začal Sherlock.

„Ale můžu, je můj!"

„No dobrá, tak nemusíš ..."

„Nikdy bych se ho nevzdala za peníze, ale tohle je pro dobrou věc! A taky nesmím být pokrytec, chci, aby se nakonec Tony vzdal svého obrazu, tak musím jít příkladem. Namaluju si nový, tečka!"

Celá společnost se pak konečně rozešla spát. Dora spáchala menší „škatulata, hejbejte se", aby všechny své nečekané hosty uložila, ale zdařilo se každému najít postel nebo aspoň matraci.