Popel a démant

Udělat si obrázek (1)

John dal tomu případu nakonec titul „Popel a démant", což čtenáře jeho blogu poněkud mátlo. Očekávali šťavnatou historku o loupeži v klenotnictví nebo rozbití mezinárodního gangu pašeráků diamantů. Místo toho narazili na případ, který se sice točila kolem popela, ale drahý kámen ve hmatatelné podobě se tu nevyskytl zhola žádný.

Když poněkud cenzurovanou verzi tohohle případu John dal všanc veřejnosti, měl daleko spíš na mysli metafory lidských charakterů. Tahle kauza dostal jeho a Sherlocka opět nakrátko na první stránky bulvárních deníků, ačkoliv tentokrát jen v epizodních rolích a celý ten cirkus v doktorovi zanechal hořkou pachuť.

Nikdy neměl mnoho sympatií pro senzacechtivé plátky, po reichenbašské aféře na ně měl doslova alergii, ale uvědomoval si, že tahle novinářská žumpa existuje jen proto, že má své nenasytné zákazníky, prahnoucí po stále nových skandálech. Ale Johnova víra v lidstvo nebyla poražena, během téhož případu narazili i na úžasné projevy lásky, přátelství a solidarity.

Ano, ačkoliv jsme nakonec všichni stvoření na bázi uhlíku, mnohé povahy mají výdrž hrsti popela ve větru, ale sem tam se přece najde charakter pevný jako démant.

Všechno to začalo v půli března, sotva pět neděl od jejich svatby (John se stále ještě každé ráno díval na prstýnek na své ruce, protože nemohl uvěřit, že je to realita).V úterý těsně před polednem zavolala na Sherlockův mobil Dora. Detektiv dal hlasitý odposlech, protože obyčejně stejně chtěla mluvit s oběma.

„Ahoj Sherlocku, ahoj Johne! Posílám vám klienta a prosím vás, abyste ho přijal a speciálně ty Sherlocku na něj nebyl moc drsný, jo?"

„Co je zač a jaký má problém?"

„Jmenuje se Anthony Cotter a ukradli mu obraz – můj obraz. Tak nechci abys ho vyhodil hned ve dveřích, protože ti to přijde nudné."

„A proč bychom se měli zabývat zrovna tvým ukradeným obrazem?" nadhodil Sherlock.

„Krom toho, že mi prokážeš laskavost?" zeptala se jedovatě Dora, ale než se do svého bratrance pustila, Sherlock pokračoval: „Kdyby se odvolal na tebe, nevyhodil bych ho, ani kdyby šlo o ztracenou kočku, to přece víš! Takže je celá situace něčím výjimečná."

„Byl to drahý obraz?" vložil se do hovoru John.

„Přijde na to. Průměrná dražební cena za můj obraz je dnes někde na 2000 librách. Tenhle by si jistě vedl i líp, námět je pro určité okruhy zájemců mimořádně zajímavý, ale pochybuji, že cílem krádeže bylo doplnit si sbírku obrazů Isadory Vernetové.

Ten obraz jsem malovala přibližně před čtyřmi lety a nevzala jsem za práci ani penny, ačkoliv pro majitele je cena absolutně nedozírná, je pro něj nenahraditelný."

„Co na tom obrazu proboha je? Poslední večeře Páně s návodem k nalezení svatýho grálu?" zeptal se John.

„Je to portrét Cotterova manžela, akryl na plátně, tři a půl na čtyři stopy"

„Co je ten Cotter vlastně zač? Příjmení je irské, ale to nic neznamená." přešel k věcným otázkám Sherlock.

„Ano, je to původem Ir, ale už spoustu let je doma v Londýně. Říct, že jsme přátelé, je trochu přehnané, ale je víc než jen známý. Chodil na UAL o ročník níž než já a dnes se docela úspěšně živí jako grafický designér, už jsem pro něj jeden obraz dělala, před osmi lety k svatbě. Zbytek vám o sobě jistě poví sám."

„Cotter, Cotter ... něco mi to říká.. Už jsem to skoro měl, ale když říkáš designér ..." vzpomínal John.

„Ten manžel je důležitý, to on určuje hodnotu toho obrazu, že?" zareagoval Sherlock.

„Trefa, drahoušku!" ozvalo se z telefonu a John zuřivě přemýšlel nad důvody, proč je krádež něčího portrétu tak fatální. I na Sherlockově tváři bylo vidět, že ho celá záležitost mimořádně zaujala.

„Takže nějaká celebrita, když jsi zmínila, že by to zvedlo aukční cenu pro určitý okruh zájemců."

„Jsem si jistá, že tuhle celebritu poznáš i ty Sherlocku, navzdory svému zvyku mazat nepodstatné informace."

„Možná! Ale krom nezdravé fixace na obraz, mě nenapadá důvod, proč by to tvého známého mělo tolik rozhodit. Napadlo mě sice, že už nejsou spolu a tomu Cotterovi zbyl jen ten obraz, ale jsem si jistý, že bys mu dokázala namalovat nový portrét. Takže tenhle musel být unikátní ještě něčím jiným než námětem – snad osobní věnování portrétovaného?" uvažoval Sherlock. John mlčky přikývl, uvažoval podobně, ale takový důvod ho nenapadl.

„Skoro! Jde i o ... řekněme neobvyklou malířskou techniku, slyšeli jste někdy termín „ash painting"?"

Tentokrát se první ozval John: „Má to něco společného s tím, čemu se říká „ash tatoo"?"

„Jo v principu totéž, akorát že médiem není tatérský inkoust, ale barvy. Než jsem se do toho pustila, dělala jsem si nějaké rešerše a vím, že to v poslední době přichází do módy. Nějaký člověk v Missouri si z toho udělal hlavní živnost, ale já takový obraz dělala jen jedinkrát a nejsem si jistá, zda bych ještě někdy takovou zakázku přijala.

Takže, buďte na Tonyho hodný, je z toho dost na prášky a zkuste ten obraz najít – i kvůli mně. Bez ohledu na ten popel je to jedna z mých nejlepších prací a mrzelo by mě, kdyby se s ním něco stalo."

„V tom případě uděláme s Johnem všechno, co bude v našich silách!"

„Díky! A jestli vám to nebude komplikovat pátrání, dorazte na víkend! Pa!" rozloučila se Dora.

„No, to je teda případ!" vydechl John, na kradené umění narazili se Sherlockem jen párkrát a vždycky to byl oříšek. Ve dvou případech sice odhalili samotného zloděje a bezprostředního překupníka, ale pak narazili na neproniknutelnou hradbu zahraničních právníků a švýcarských kont, kterou nezdolal ani detektivův důvtip. Jestli si nechal obraz ukrást fanoušek, ať už Dory nebo té zatím nejmenované celebrity, nemusí ho nikdy dostat zpátky.

„Musíme Johne!" řekl Sherlock, jako by četl jeho myšlenky: „Doře na tom záleží, nejen proto, že jde o jejího dobrého známého. Její nejzdařilejší práce vždycky znamenají nějaký druh citové zainteresovanosti. Také obyčejně nerozdává své obrazy bez nároku na honorář, tedy pokud nebyla iniciátorkou vzniku toho díla, což v tomhle případě určitě nebyla. Takže mě zatraceně zajímá, o co tady jde!"