Popel a démant

Udělat si obrázek (4)

O hodinu později opouštěli Scotland Yard bohatší o řadu dat. Sherlock hlavně prošel všechny fotografie z místa činu a laboratorní zprávy. Moc povzbudivé to nebylo – pachatel pracoval v rukavicích, se zámkem si poradil velmi profesionálně bez zbytečného násilí. Ani svědecké výpovědi za mnoho nestály, obyvatelé domu sice zahlédli v pátek kolem poledního v době neznámého muže, ale popis byl vágní: střední postava, šedá mikina s kapucí bez nápadného nápisu, černé brýle. Protože měl jakousi černou brašnu, ti, co ho zahlédli ho považovali za papparazziho. A mohli mít i pravdu, protože ho dva lidé viděli z domu i odcházet a tak nápadný předmět, jako obraz o rozměrech tři a půl na čtyři stopy určitě nenesl.

„Tak co teď?" zeptal se John, když se zase ocitli na čerstvém vzduchu.

„Promluvíme si s Hannah Cotterovou! Touhle dobou by měla mít pauzu na oběd."

„No, ale tu může trávit kdekoliv!"

„Cotter se sice nezmínil, ale ve vyšetřovacím spisu stálo, že dělá manažerku jedné progresivní taneční skupině a má kancelář na Waterloo Road, podle čísla domu prakticky přímo naproti nádraží. Určitě nechodí na oběd nikam daleko."

Sherlock měl pochopitelně pravdu a navíc i štěstí. Objekt svého zájmu zastihli na ulici, evidentně cestou na oběd. Kráčela obklopená hloučkem dalších mladých lidí, tří dívek a čtyř kluků, kteří o něčem intenzívně diskutovali. Ona sama působila spíš sklesle a nejen tím se podobala svému bratrovi.

„Hannah Cotterová?" oslovil jí John a celá skupinka zmlkla a zastavila se.

„Sherlock Holmes." konstatoval jeden z nich napjatě a všichni se kolem Hannah tak nějak semkli.

„To bude dobrý lidičky!" uklidnila je a vykročila z hloučku: „Jo, to jsem já! A vy se mnou chcete mluvit kvůli tomu, co se stalo bráchovi, že?"

„OK! Víte co, jděte na oběd beze mě, když tak si pak přisednu, nebo mi necháte něco zabalit sebou." obrátila se na svou partičku. Ti se pohledem ještě jednou ujistili, že svou šéfku můžou nechat bez ochrany a pak se odloudali k mexické restauraci na rohu.

„O ulici dál je dobrá kavárna a teď tam bude ještě klid, plní se až v podvečer." vybídla je Sherlocka s Johnem

„Asi bych vám měla vysvětlit tu nepřívětivou reakci. My jsme Ginger Troublemakers, lidi, co začali znova po nějakém velkém průšvihu, někteří mají i záznam v rejstříku. Třeba Paul za krádeže aut - ne na kšeft, jen se občas bez dovolení projel v hezkým fáru, debil.

Prostě jsou všichni zvyklí vídat policajty v negativních souvislostech. Vy sice nejste přímo policie, ale stejně jeden hned začne zpytovat svědomí, jestli nedávno nepřešel na červenou nebo nepostavil kolo, kam nemá."

„A nepostavil?"

„Kdepak, všichni jsou vděční za druhou šanci – jsme taneční skupina, která už má určitý jméno a nějakej průšvih by mohl potopit nás všechny.

Já už tancovat nemůžu, když mi bylo osmnáct tak jsem si blbě zlomila nohu. Měla jsem pocit, že je to konec světa a usoudila jsem, že když už nemůžu mít kariéru jakou chci, tak aspoň ze zbytku svýho života udělám jeden velkej mejdan.

Dnes vidím, jak jsem byla blbá, že můj život neskončil jen proto, že už se na jeviště nepostavím.

Moji přátelé pořád ještě tančit můžou a dělají to skvěle, můj úkol je, aby se o nich vědělo, mohli vystupovat a dostali dobře zaplaceno." vysvětlovala.