Popel a démant

Udělat si obrázek (2)

Jejich předem ohlášený klient dorazil ještě to odpoledne. John měl původně v úmyslu prohnat Cotterovo jméno Googlem, ale Sherlock ho zaměstnal asistencí u jednoho svého experimentu, tak nad tím mávl rukou. Však se stejně všechno podstatné dozvědí přímo od klienta.

John si musel přiznat, že je na toho člověka dost zvědavý – ten chlap byl dost zajímavý, aby stál za přátelství Doře a současně stál za manželství nějaké celebritě, která si jistě mohla vybírat (tady John krátce zalitoval své averze k drbacím časopisům, protože si nedokázal vzpomenout, s kým Cottera spárovat)

Takže byl docela zklamaný, když do jejich obýváku vstoupil vcelku obyčejně vyhlížející muž v šedivém roláku a černých džínách. Byl poměrně vysoký, přibližně jako Sherlock, ale ne tak hubený, jen rozumně štíhlý. Středně hnědé vlasy nosil ostříhané úplně nakrátko, pěstoval nedbalé strniště a jeho šedomodré oči byly zarudlé a bez jiskry, jako u člověka, který toho v posledních dnech moc nenaspal.

Trochu rozpačitě jim podal ruku, představil se a spustil: „Moc děkuju, že mě vůbec vyslechnete! Dora Vernetová mi vysvětlila, že krádeže obrazů vás normálně nezajímají, ale ... ale ..." jak mluvil, frustrovaně se chytil za hlavu a John byl najednou doma.

Neměl Sherlockův palác myšlenek, kam by si ukládal veškeré údaje, ale měl znamenitou fotografickou paměť – jen jí bylo potřeba něčím popostrčit. A jak se díval na Anthonyho Cottera se zarudlýma očima, strhanými rysy a hlavou v dlaních, viděl před sebou pár let starý snímek ze stránek některých novin - tohle přetiskly i seriózní tituly. Představoval téhož muže, v téže póze a k tomu titulek „Vdovec opouští úřad koronera po vynesení verdiktu o příčině smrti."

„Do háje, ta Dora teda má známosti! Měl jsem si vzpomenout dřív, když zmínila vaše jméno. Vy jste přece manžel Garetta Slatteryho!"

Jejich klient se na vteřinu rozzářil jako sluníčko a kývl, než jeho tvář zase povadla: „Garett je můj celý svět a tohle ... já nevím, jestli to dovedete pochopit!"

Sherlock věnoval bleskový pohled Johnovi, než pomalu odpověděl: „Domnívám se, že právě my dva určitou představu máme. Ale pokud vám máme pomoci, tak se musíme především soustředit na fakta, takže nám prosím co nejpodrobněji popište, za jakých okolností vám ten obraz ukradli."

„Stalo se to před třemi dny, když jsem byl pracovně mimo Londýn. Vrátil jsem se do našeho bytu kolem třetí odpoledne a našel vylomený zámek."

„Kdo tam s vámi ještě bydlí?"

Cotter překvapeně zamrkal: „Pokud nepočítám svou sestru, která příležitostně přespí, tak žiju sám!" odpověděl téměř dotčeně: „Nevím, co jste o mě četli v ...."

„Vůbec nic!" ujistil ho Sherlock.

„Věřte nám, že na určité tituly máme taky pifku." dodal John.

„Víme o vás jen tolik, co nám prozradila Dora a co jsem za tu krátkou chvíli, co tu jste pane Cottere, vypozoroval. Vraťme se raději k vašemu případu. Vrátil jste se do svého bytu a?"

„Když jsem se chystal odemknout, zjistil jsem, že zámek je vylomený. Uvnitř ani nebyl moc velký nepořádek, žádné vysypané zásuvky nebo vyházený obsah skříní, jak to člověk vídá ve filmech. Chvíli jsem myslel, že snad ani nic neukradli, dokud jsem nevešel do obýváku."

„A zmizel opravdu jen ten obraz?" dovolil se zeptat John. Bleskově se podíval po Sherlockovi, zda mu ten vstup není nemilý, ale detektivův výraz ho uklidnil, že je to dobrá otázka.