Popel a démant

Žhavé zprávy (7)

O pár hodin později, když v celém domě zavládlo ticho, konečně se John dostal k tomu, aby Sherlockovi poreferoval o svém rozhovoru s Cotterem.

Vyfasovali rozkládací postel v ateliéru. Tak velký prostor vystrčený mimo hlavní hmotu domu se hůř vytápěl, ale s hořícím krbem a v půli března už to nebylo tak zlé a mistrnost otevřená do krovu, se stěnami ověšenými malbami a skicami působila docela romanticky.

Ne, že by zrovna v tuhle chvíli měl kterýkoli z nich myšlenky na romantiku. Sherlock vartoval po místnosti v pyžamu překrytém županem a poslouchal Johnovo vyprávění.

„Ale trochu jsi to pro Cotterův klid duše nalakoval narůžovo, že? Pochybuji, že zemřít zadušením je zrovna příjemný konec."

„Netvrdil jsem mu, že je to nějak pokojný způsob, jak umřít. Ale ať bylo Slatterymu jakkoli zle, trvám na tom, že si nestačil uvědomit, že jde o život."

„Na základě polohy těla?"

„Hele, pokud stojí gauč na místě toho původního ..."

„Určitě, s ostatním nábytkem nebylo hnuto, co se nastěhovali a tohle je jediné logické místo."

„Tak se mnou musíš souhlasit, že kdyby se pokusil dojít si pro pomoc – krom Cottera spala tu noc v bytě i Hannah, tak by zkolaboval někde v chodbě nebo na cestě do chodby."

„Hm, tohle je velice dobrá dedukce, lepšíš se Johne."

„Dík, ale pointa je někde jinde. To je taková iluze, že šťastné páry se od sebe pomalu nehnou na krok, protože něco podobnýho se může stát komukoliv. Dovedeš si představit takovou Doru s Lancem? Ona zůstane do noci vzhůru, aby dodělala nějaký obraz ... Nebo my dva! Ty každou chvíli ponocuješ s nějakým experimentem nahoře v laborce a já chodím kliďánko chrápat sám!"

Sherlock náhle přerušil svůj pochod, vklouzl pod deku k Johnovi a svýma dlouhýma rukama ho pevně objal.

„Psst! To nevykládám, abych tě děsil. Jen chci říct, že taková tragédie nijak nesouvisí s kvalitou vztahu a nějak takhle to musím zítra natlouct do hlavy i našemu klientovi, protože podle mě celejch těch pět roků trpí pocitem, že selhal jako partner."

Sherlock zesílil své objetí: „Je to sice všechno velice rozumné Johne, ale současně nijak povzbudivé. Děsí mě představa, že se náhle probudím do světa, ve kterém už neexistuješ. Ale máš pravdu jakýkoliv pocit viny je v takovém případě iracionální."

John se rozhodl změnit téma: „Tonymu se snad ulevilo, když mi to odvyprávěl, ale s případem nám to asi moc nepomohlo, co?"

„Ani trochu. Jisté je, že on sám netuší, kdo by k němu mohl chovat až takovou míru zášti, jinak by někoho jmenoval: „I osoba XY si myslí, že je to moje vina!" nebo něco podobného."

„Takže jaký je bojový plán?"

„Zítra se vrátíme do Londýna a zkusíme uhodit na Troublemakers. Musím je přesvědčit, aby řekli co vědí! Nám nestačí zjistit pachatele, my musíme na prvním místě dostat zpátky ten obraz!" povzdechl si Sherlock.

„Ale dneska už jdem spát! Dva dny poletujeme sem a tam jak tenisáky, nikdo nic neví nebo nepoví. Bulvár vymejšlí kraviny a sběratelé licitujou se zlodějem. Mám toho plný zuby!"

Jestli to bylo únavou z předchozích dnů nebo zkrátka domáckou atmosférou Chalfieldu, těžko říct, ale zkrátka zaspali. Oba dva. Dokonce to byl John, kdo se výjimečně vzbudil první a chvíli zmateně zíral do trámoví nad svou hlavou.