Popel a démant

Nejlepší večírek (3)

Celá společnost vzala přípravu oběda jako znamení, že je čas na pauzu. Rozdělili se na skupinky, zvědavě se trousili po obýváku, troufalejší se dostali až do knihovny a fascinovaně si prohlíželi obrazy i zařízení.

John usoudil, že je čas na taktickou poradu a odtáhl Sherlocka nahoru na galerii.

„Génius jsi tady ty, ale nemyslíš, že bylo netaktický, přiznat jim, že pořád skoro nic nevíme?" zeptal se John polohlasně, zatím co pozorovali halu pod sebou.

„Vzhledem k tomu, jak málo toho doopravdy víme, to z mé strany taktika je. Naznačil jsem, že znám fyzického pachatele – tím jsem jeho zadavatele doufám trochu vyplašil. Ale hlavní část mého sdělení je pravdivá, já opravdu potřebuju vhodnou páku na zloděje, aby obraz vrátil a já si ji udělám z nich."

„Jak to myslíš?"

„Jsem si jistý, že za vším stojí buď někdo z rodiny Slatteryových nebo ze členů kapely. Jak jsem se přesvědčil, všichni k sobě mají velice blízko.
Potřebujeme všechny tyhle lidi na naší, na Cotterově straně, aby zapůsobili jako morální nátlak na našeho člověka. Aby se musel rozhodnout - bud vrátí obraz nebo ho odvrhnou."

„A ty myslíš, že to bude stačit?"

„Na základě toho, co jsem slyšel a dnes i sám viděl, věřím, že tenhle sociální okruh je pro našeho pachatele důležitý ba nenahraditelný. Je-li to někdo z kapely, musel by odejít, je-li to někdo z rodiny, nejspíš by s ním ostatní omezili kontakty."

„Takže čekáš, že se sám přizná?"

„Nijak zvlášť, ačkoliv vyloučit to nemůžu – to hodně záleží na mixu emocí, pod jejichž vlivem to spáchal. Pořád platí, že toho člověka musím přesvědčivě odhalit. Nepotřebuju nutně soudem akceptovatelný důkaz, ale potřebuju, aby mi uvěřili oni."

„Takže co dál?"

„Ze začátku mě jejich odbočování ke vzpomínkám vadilo, ale pak jsem si uvědomil, že je to skvělá příležitost. Když odpovídají na naše otázky, jsou všichni podvědomě ve střehu.

Takže je nechám mluvit, plácat o čem chtějí, až nakonec zapomenou, že s nimi sedím v jedné místnosti a přestanou se hlídat. Přetvařování se je únavné, nikdo to nevydrží věčně, nakonec někomu kousek pravdy ujede a já na něj budu čekat."

„Máš podezření na někoho konkrétního?"

„Mám pár slibných kandidátu."

„Třeba Liama Sweenyho?" nadhodil John.

Sherlock v hale pod nimi našel očima jmenovaného a pak se obrátil k Johnovi: „To mě zajímá, čím přilákal tvou pozornost?"

„Jen jsem si dal dohromady, co o něm zmínili Cotterovi a co mi před chvíli pověděla Dora – kdysi měl zájem o Hannah a třeba jsou pořád v častějším kontaktu – mohla se před ním podřeknout, je to katolík nějakého cáklejšího směru, takže může mít nějaké praštěné ideologické důvody, považovat to za znesvěcení a tak. Podle Dory by bez členství v kapele nejspíš skončil na šikmý ploše."

„Zajímavé postřehy, Johne, ale můj zájem směřuje k jiným lidem. Nemám ani stín důkazu, ale vyprofiloval jsem, kdo z přítomných se jeví dost chytrý a chladnokrevný, aby se do podobné akce pustil.

Bohužel tvůj slibný podezřelý postrádá dvě podstatné věci – bystrost a iniciativu. On je přesně ten typ, co by ten obraz fyzicky ukradl a ještě by loajálně mlčel o svém komplici, ale udělal by jen to, k čemu by ho někdo jiný navedl.

Kdepak, uvažoval jsem mnohem víc o Rosalind, zdá se velice schopná, organizačně zdatná, vůči své rodině velice ochranitelská a mnohem tvrdší a protřelejší, než byl její malý bratříček. Bohužel nemám možnost posoudit její ostatní sourozence, ale z faktu, že nechali všechno na ní, se dá leccos usuzovat.

Druhý v mých úvahách je ten, blonďatý frontman, Rafferty – je relativně bystrý, poněkud zbrklý a i těch pár slov, co tu dnes pronesl, je evidentní, že ho smrt jeho kamaráda velice zasáhla a dodnes se s tím úplně nesrovnal.

Třetí je McKenna, je to sice klidný, rozvážný člověk, ale vůči svým mladším kolegům chová dost otcovský vztah a má sklon je chránit. Na druhou stranu, jestli je nevinný, pak by mohl být velkým přínosem v morálním nátlaku na pachatele."

„Takže zbytek pomíjíš?"

„Inu, ani Sweeny ani Flint nejsou ty správné typy pro tenhle druh zločinu, čistě teoreticky bych měl vzít do úvahy i našeho klienta i jeho sestru, schopnosti mají oba víc než dostatečné, ale postrádají motiv a celou věcí jsou nepředstíraně rozrušení. Zbývající bratry Slatteryovy sice nemůžu vyloučit stoprocentně, ale z toho, že nechávají jednat Rosalind, odhaduji, že se povahově podobají spíš Garretovi. Což mne přivádí k poslední, také poněkud nejisté položce na seznamu – mámá Slatteryové.

Ta dáma evidentně umí svým okolím slušně mávat, když si vymohla synovu urnu a už pět let úspěšně blokuje jakoukoli debatu o jejím definitivním uložení. Krom toho, po někom musela Rosalind zdědit své duševní vlastnosti.

Plus taková drobnost – k překvapení své dcery, vzala madam Slatteryová celý tenhle cirkus na vědomí dost klidně."

„Ale pokud je to ona, tak je tvůj plán na pachatelovo bezděčné prokecnutí k ničemu."

„Jestli je to ona, pak její dcera musí přinejmenším tušit - chytrá se na to zdá dost – a nějak se podřekne ona. Ale už je na čase sejít dolů a vmísil se mezi naše konverzující přátele, ať nám neuteče nějaká zajímavá narážka."

Tentokrát to vzali dolů užším, zatočeným schodištěm blíž ke kuchyni a ocitli se ve vstupní chodbě přesně v ten moment, kdy se domů vracel Ethan.

„Ahoj, nějak brzo." pozdravil John a student jen pokrčil rameny: „Odpadly nám odpolední cvika, ale na silnici u odbočky k domu vartujou nějaký reportéři, musim to říct Dori.

Když si všimli, že sem zahejbám, jeden ke mně běžel." Ethan si za řeči svlékl bundu, dal jí na věšák a mířil od vchodu směrem do nitra domu.

„Už jsem se leknul, že vědí, že tady schováváme Tonyho Cottera, ale ten chlápek prej, jestli je pravda, že tu máme Sheriffstret Boys. Tak jsem se zeptal, kde přišel k takový kravině!" zasmál se, udělal další krok a uvědomil si, že v obýváku někdo je. Otočil se, aby pozdravil a vyvalil oči: „Tý krávo! ... Totiž ... brý den!"

Pak omámeně pokračoval ke kuchyni a když míjel Johna se Sherlockem, po očku se na ně podíval, jako by se ptal, zda ty lidi v hale vidí taky a není to jen halucinace.

„Jak je tady sakra vyčenichali?" zeptal se podrážděně John.

„Nejspíš užvaněný taxikář! To nám ještě tak chybělo. Abychom nakonec utekli někde přes zahradní zeď, až budeme odcházet, jinak se pověsí i na nás!"

„Dora taky nebude nadšená!"

„Slabé slovo, ta bude zuřit."

„Tak pojďme trochu klidnit emoce."