Nebezpečí strachu | 𝐒𝐄𝐕𝐄𝐑𝐔𝐒, 𝐒𝐈𝐑𝐈𝐔𝐒

𝟐𝟐. 𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚

Když Leanor zaslechla tu bolest a křivdu v jejím hlase, pocit provinilosti ji dostihl. Všechno, co bystrozorka řekla, byla pravda, a ona to moc dobře věděla. Dlouhé roky nedokázala sebrat potřebnou odvahu, aby Nymfadoře vysvětlila původ svého prapodivného chování, protože se za něj styděla. Jenže teď se řada věcí změnila a ona už dál nechtěla být tou slabou holkou. Když zemřeli její rodiče, slíbila si, že před svými strachy přestane utíkat a teď měla poprvé šanci to dokázat.

Hladově si lokla alkoholu na posilněnou, než se upřeně podívala na svou kamarádku, která trpělivě vyčkávala.

„Žárlila jsem na tebe," vydrmolila dřív, než ji odvaha opustila.

Taková odpověď Tonksovou zaskočila. Chvíli na ni jen odzbrojeně hleděla, než konečně dokázala opět promluvit.

„Žárlila?" zopakovala, jako by významu toho slova vlastně vůbec nerozuměla. „Ty na mě? U Merlina a proč?"

„Protože jsi byla vším, čím já jsem nikdy být nedokázala," povzdechla si blondýnka a nedokázala se jí podívat do očí, „vysněnou dcerou mého otce a statečnou bystrozorkou."

„No, dobře... tak tohle jsem opravdu nečekala," protáhla Tonksová a dlouho zamyšleně krčila čelo. „Měla jsi spoustu logických důvodů, proč se se mnou přestat bavit a vybrala sis takovou kolosální hovadinu," řekla nakonec, ale ať blondýnka hledala jakkoliv důkladně, naštvání nebo snad dokonce vztek v její tváři neviděla.

„Žárlila jsi úplně zbytečně, Leanor. Tvůj otec tě moc miloval, byla jsi pro něj vším," zakroutila nad hloupostí její kamarádky hlavou, „v práci se tebou a tvými úspěchy jenom chlubil, vlastně by se dalo říct, že nemluvil o ničem jiném. Některým kolegům s méně chytrými dětmi tím lezl dost na nervy."

To, co zaznělo z úst Dory, ji zahřálo na srdci. Příjemné teplo se rozlévalo jejím tělem, když slyšela ona vytoužená slova, po kterých celé roky tak hladově prahla. Vždy chtěla být tou dokonalou, perfektní dcerou, která by dostála všem nárokům a představám svého otce. 

S odstupem si uvědomovala, že kvůli tomu měla tendence často propadat úzkostlivému perfekcionismu, a někdy se radši uchýlila k nicnedělání, jen aby nemusela čelit selhání.

„Já jsem si zase přála být o něco víc jako ty," přiznala růžovláska, „ty jsi byla vždy tak uvědomělá a rozumná. Všechno, na co si sáhla, ti šlo, zatímco já jsem nedokázala ujít ani pět metrů, aniž bych při tom něco nerozbila."

„Ty jsi úžasná, Dor," oponovala jí okamžitě pevným hlasem, „tvůj cit pro spravedlnost je přímo neuvěřitelný. Vždy jsi dokázala poznat, co je správné a odhodlaně za to bojovat, ať už to bylo sebetěžší. A i když jsem ti občas svou náladovostí dávala dost zabrat, nikdy jsi mě v ničem nenechala a dlouhé roky mi byla opravdovou kamarádkou. Mrzí mě, že jsem ti to nedokázala oplatit."

„Ještě se můžeš zlepšit," navrhla s úsměvem, „já o naše přátelství totiž pořád stojím."

Leanor se na ni mlčky zahleděla. Nechápala, proč by se s ní po něčem takovém chtěla dál přátelit. Neměla pocit, že by si zasloužila druhou šanci, přesto se ale nedokázala přinutit odmítnout. Když tak na Tonksovou koukala a postupně si vybavovala jejich společné vzpomínky plné smíchu, uvědomila si, že to pouto, které mezi nimi kdysi vzniklo, nezmizelo. Bylo tam stále. Napnuté až k prasknutí jako ta nejtenčí nit, přesto je pořád drželo pohromadě.

„Já taky," přikývla pomalu.

Kdyby nebyly v atriu plném lidí, skočily by si kolem krku a pevně se objaly, až by několik dlouhých sekund nemohly dýchat. Ale takový projev náklonnosti by byl až moc nápadný, tak se místo toho jen jedna na druhou zářivě usmály. Ta zvláštní hustá atmosféra, která se nad nimi doposud vznášela jako bouřkový mrak, zmizela. A obě ženy dobře věděly, že už se nikdy nevrátí.