Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Žal je jako když se topíte, jako když vás pohřbívají."
— Lauren Oliver
***
„Tak tady," pronesl Sirius Black, když se zastavili u otevřených dveří pokoje, který měl patřit jí. Poté poodstoupil, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Za normální situace by samozřejmě vůči zaprášenému nábytku a rozházenému harampádí byla kritická, dnes ji však ke štěstí stačilo uvidět ustlanou postel. Už nespala tolik hodin a únava ji začínala dobíhat.
„Není to nic moc, já vím," řekl trochu nejistě, „samozřejmě si ho můžeš upravit, jak budeš chtít. Klidně všechno vyhoď, stejně jsou to jenom staré krámy."
S tím by rozhodně nesouhlasila, nic v tomhle domě nebylo krámem. Vše by se dalo považovat za opravdové cennosti, jen by stačilo pár čistících kouzel a možná přidat trochu světlejších barev. Stál za ní a když se otočila, byl jí blíže, než čekala, a tak si ho mohla detailněji prohlédnout. Rozhodně by ho označila za pohledného muže. Nejvíc ji fascinovaly ty šedé oči zářivé jako hvězdy. Věděla, že byl o dost starší než ona, ale na tom jí upřímně nijak nezáleželo. Spíš ji vrtala hlavou ta jediná otázka, která se nad nimi plíživě vznášela: jak si může být jistá, že je nevinný?
„Děkuji vám," dostala ze sebe nakonec a pokusila se aspoň o malý úsměv.
„Nemusíš mi vykat," ušklíbl se, „jsme teď prakticky spolubydlící a kolegové." Vypadal, že ho ta představa nesmírně těší a ona si nebyla jistá, jak přesně si to vyložit.
„Dobře, Siriusi," kývla na něj a on se zářivě usmál.
„To je lepší," mrkl na Leanor, „no... už tě nebudu zdržovat. Určitě si potřebuješ odpočinout."
Měl pravdu, naprostou. Přišlo jí, že na nohou ji drží už jen neviditelné provazy poslední vůle. Osaměla a bylo to poprvé za poslední dlouhé hodiny, kdy byla sama, ponechána napospas svým myšlenkám. Na nic se netěšila víc, než až si bude moci lehnout, ale teď už se jí ta představa nezdála být tak lákává. Ležela v těžkých peřinách a pokaždé, když zavřela oči, viděla jediné – nehybné těla její matky a otce. Zničený dům. Vybavovala si dotyk silných pažích profesora Snapea, který se ji vší silou snažil odtáhnout pryč. Přehrávala si to v mysli dokola a dokola, jako film bez konce.
Nebyla schopná říct jestli vůbec za celou noc usnula. Většinu času strávila pláčem nebo tupým zíráním z okna. Byla v cizím prostředí, s hlavou plnou čerstvých vzpomínek a srdcem zaplněným nepopsatelným smutkem, který ji uvnitř pomalu zabíjel, jako nezvaný parazit, na jehož vyhubení neměla žádný lék.
Když jí do pokoje pronikly první ranní paprsky, rozhodla se vstát. Oblékla si to stejné oblečení jako večera, které předtím aspoň trochu vyčistila kouzlem. Když prošla okolo zrcadla, s hrůzou se zarazila. Ani špína a šmouhy nedokázaly zakrýt, jak příšerně vypadala. Oči měla červené a napuchlé a ve tváři byla smrtelně bledá. Zkusila pár základních zkrášlovacích kouzel, ale žádná změna se nekonala, tak to vzdala.
