Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Potěšení tě uspává a bolest tě probouzí. Pokud nechceš trpět, neusínej, nechoď spát."
— Nisargadatta Maharádž
***
Léto tohoto roku bylo obzvláště horké a jedním z jejich posledních triumfů byla i silná bouře, která do své náruče přitáhla celý Londýn. Okna starobylého obydlí vznešené rodiny Blacků se třásla pod náporem deštivých kapek a noční ticho přehlušovaly skučivé zvuky větru, který se násilně vzpouzel proti konci letních měsíců. Přesto na tomto počasí bylo pro Leanor něco zvláštně uklidňujícího.
Seděla na posteli a se zájmem si prohlížela deštivé malby na oknech, jako to nejvzácnější dílo v galerii umění. Zrezavělé ručičky oprýskaných dřevěných hodin se blížily ke dvanácté hodině a ona přesto necítila ani sebemenší náznak únavy. Utápěla se ve svých vlastních myšlenkách, tak jak to občas dělávala. V návalu své největší slabosti a stavu podivné melancholie si dovolila vzpomínat. Na své rodiče, na to, jak dříve zbožňovala svou práci a na tak zdánlivě jednoduchý a prostý život, který kdysi žila.
Už by dál nechtěla být tou naivní důvěřivou dívkou žijící ve lži, ale za to, aby mohla opět vidět své rodiče, by dala všechno na světě. Tak zoufale si přála být schopná potrestat toho, kdo jí vzal to nejcennější. Od momentu, kdy se střetla s Luciusem Malfoyem, se v ní tato touha znásobila. Až nebezpečně často uvažovala nad způsoby, jak vlastní rukou dosáhnout spravedlnosti, ty představy byly tak živé, tak promyšlené, až kolikrát vyděsila i samu sebe.
Ne, dnes se do těchto úvah pouštět nechtěla. Temných myšlenek bylo pro dnešní noc dost. Odhrnula těžké peřiny a vstala z postele. Vklouzla do svých huňatých bačkor, s tichým cvaknutím otevřela dveře a vyšla ven z pokoje na malou úzkou chodbičku ozářenou jedinou petrolejovou lampou. Stará dřevěná podlaha při každém jejím kroku znaveně zanaříkala a ona mohla jen doufat, že tím svého jediné spolubydlícího neprobudí.
Plánovala sejít po schodech a udělat si bylinkový čaj, který by jí pomohl usnout. S rukou položenou na zábradlí se však zarazila, když zaslechla zvuky plného zoufalství, které vycházely z pokoje Siriuse Blacka. Několik vteřin je zkoprnělá stála a zírala na černé dveře, přemítajíc nad tím, co by měla udělat. Nebyli zase až tak dobří přátelé, aby si mohla jen tak nakráčet do jeho pokoje, ignorovat bolestné sténání však též nemohla.
Popošla o několik kroků a ucho přitiskla více ke dveřím, aby se přesvědčila, že odkud zvuky ty jdou. Její opětovné klepání zůstávalo bez odezvy a tak bez většího uvažování vzala za kliku a otevřela.
Uviděla mužskou postavu rozprostřenou v saténovém povlečení na prostorné posteli, jak sebou neovladatelně škubá a něco nesrozumitelného mumlá. Byl lapený v trýznivých spárech jeho nejhorších nočních můr, ze kterých se nedokázal osvobodit. Když k němu přešla o něco blíže, její pozornost uchvátila jeho odhalená hruď pokrytá několika výraznými tetováními, za což si okamžitě vynadala. Sklonila se k němu a doufala, že jeho spodní část těla bud zakrytá i něčím dalším, než jen peřinou.
