Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost. "
— Sókratés
***
Nepamatovala si jak se vlastně dostala do bradavické ředitelny, a neměla ani ponětí kolik už muselo uběhnout hodin od chvíle, kdy naposledy viděla své rodiče. Neměla sílu cokoliv zjišťovat, a tak jen nehnutě seděla v koženém, nepohodlném křesle a tupě zírala před sebe. V její mladé tváři nebyly žádné emoce. Oči se jí zvláštně leskly, ale slzy z nich netekly. Klepala pravou nohou bez toho, aniž by si to vůbec uvědomovala.
Místnost pomalu zaplnily nažloutlé ranní paprsky. Svítalo a začínal nový den. Kdysi si myslela, že každé ráno je požehnáním, dnes si přála, aby žádné slunce nevyšlo a její život skončil. Aby už dál nemusela dýchat, aby její zlomené srdce přestalo bít a všechna ta bolest zmizela.
„Přijměte mou upřímnou soustrast, slečno Dawlishová," proťal tíživé ticho mužský hlas. Odtrhla pohled od starého vzorovaného koberce a podívala se do tváře Albuse Brumbála. Vypadal mnohem lépe, než na fotografiích, které otiskl Denní věštec. Přesto si však všimla, že od momentu, kdy ho viděla naposledy, znatelně zestárl.
„Proč tu vlastně jsem?" promluvila po velmi dlouhé době a upřeně se na něj zahleděla. Za ním stál muž, který ji sem násilím dotáhl – Severus Snape. Ten se na rozdíl od ředitele nezměnil ani o píď. Byl oblečený ve známém černém hábitu a vlasy též barvy mu splývaly podél bledého obličeje jako záclony. Měřil si ji přísnýma onyxovýma očima, ale neříkal nic. Na druhé straně místnosti nehnutě vyčkával Arthur Weasley, kterého znala jen od vidění. Občas se s ním setkávala na ministerstvu.
„Domníval jsem se, že byste se ráda dozvěděla detaily o smrti svých rodičů." Při jeho slovech sebou mírně škubla. Slovo smrt ji na nepatrný okamžik probralo ze zvláštní prázdnoty a apatie, do které v posledních hodinách upadla.
„Od vás?" zeptala se a vůbec se necítila provinile za svůj pohrdavý tón. „Vyšetřování mají na starosti pracovníci ministerstva, ne vy, pane řediteli."
„Vím, kde leží vaší loajalita, Leanor," oslovil ji jménem, snad aby ji trochu ukonejšil, „jste velmi schopnou asistentkou Ministra kouzel už několik let. Věřím, že se k vám Kornelius po celou dobu chová s úctou a vy tak nemáte jediný důvod pochybovat o jeho slovech. Vždy jste však byla velmi inteligentní dívka, schopná použít svůj vlastní rozum... vy víte, kdo za tím vším stojí. Lord Voldemort –" Když řekl nahlas to hrůzné jméno, vyděšeně sebou trhla.
„Dost," přerušila ho vztekle, „přestaňte s tím. Nedovolím, abyste mé rodiče používal jako součást té vaší zastrašovací propagandy. Vy-víte-kdo je mrtvý. Už dlouhé roky. Není jediný důkaz, že by se vrátil a já tu nebudu sedět a poslouchat vaše prachsprosté lži!"
