Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
„Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným."
— Honoré De Balzac
***
Ve tváři Leanor nehezky pošimraly vlezlé paprsky ostrého ranního slunce. Oči měla však dál tvrdohlavě zavřené, snažíc si pro sebe uzmout aspoň další půlhodinu spánku navíc. Něco rozespale zamumlala, přitáhla si deku blíže k tělu a tvář zabořila do nadýchaného polštáře. Užuž se pomalu opětovně nořila do říše snů, když si uvědomila, že ta vůně čistého ložního prádla, jež jí hladila v nose, se ani trochu nepodobala zatuchlině a prachu Grimmauldova náměstí, a její deka byla nezvykle lehká jako mráček.
V ten moment ji veškerá únava dočista opustila. Uvolnila svá semknutá víčka a rozhlédla se kolem, polemizujíc nad tím, zda už se dočista zbláznila nebo se jí jen zdá až přehnaně živý sen. To místo poznala téměř okamžitě – bradavická ošetřovna se vskutku ani trochu nezměnila. Ve vzduchu se vznášel pach dezinfekce, který na rozdíl od svých bývalých spolužáků, shledala příjemně očistným a do místnosti se skrze velká okna dostávalo tolik světla, na které si za tu dobu v Siriusově potemnělém domě už skoro odvykla.
Ta zdánlivě obyčejná část Bradavic, která pro většinu jejích vrstevníků byla místem teroru a bolesti, v sobě nesla spousta vzpomínek kamkoliv se podívala. Snad na každé z těch postelí někdy ležela Tonksová, zatímco jí Leanor předčítala zápisky z hodin, které musela vynechat kvůli svým dalším zraněním, a i přes přísný zákaz madam Pomfreyové se cpaly Bertíkovými fazolkami a něčemu se každých pět minut chechtaly jako pominuté.
Místní ošetřovatelka, přísná neoblomná žena, pro ně měla slabost a obě dvě to dost dobře věděly. Několikrát Leanor dovolila strávit noc na ošetřovně se svou nejlepší přítelkyni, i přesto, že jí nic nebylo a dělala, že neví o seslaném tišícím kouzlu, aby si mohly povídat až do rána. Měla pocit, jako by to bylo teprve včera, kdy tento hrad opustila. Kdy se definitivně rozloučila s tím rozverným dítětem, a s Nym, její dobrou kamarádkou, která byla tím, čím být ona nikdy nemohla, bez ohledu na to, jak moc se snažila.
„Tak už jste vzhůru, Leanor," zaslechla ženský hlas. Madam Pomfreyová k ní docupitala se srdečným úsměvem. „Vypadáte už mnohem lépe," zhodnotila s přiloženou rukou na jejím čele, „ale ještě pro jistotu bych si vás zde ráda dnes nechala na pozorování. Tenhle druh hadího jedu je obzvláště ošklivý a jen velmi málo prozkoumaný."
Náhle Leanor zapálilo na jazyku tolik otázek až chvíli nevěděla, kterou má vyslovit dřív.
„Ale vždyť mě přeci žádný had nepokousal," namítla blondýnka zmateně.
„To ne a ještěže tak! Když jste ale ošetřovala Arthura Weasleyho – což od vás bylo mimochodem velmi statečné – pravděpodobně jste pozřela značné množství jeho krve, ve které se jed nacházel. Do vašeho těla se dostal v mnohem menším množství, stejně ale dokázal během chvíle oslabit celý váš organismus. Měla jste opravdu velké štěstí, že vám neselhaly orgány," povzdechla si, vytáhla hůlku a cosi zamumlala, sesílajíc na ní několik pokročilých diagnostických kouzel.
