Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Můžeš mít strach, ale nesmíš se bát."
— Ernest Hemingway
***
Druhým patrem Ministerstva kouzel se linul zvuk klapajících podpatků Leanor Dawlishové, která rozhodným krokem procházela dlouhou potemnělou chodbou a v rukou svírala štos popsaných pergamenů. Zastavila se až před jednou z mnoha kanceláří Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Dveře byly otevřené a za mohutným stolem seděla starší žena s nosem zabořeným do nového vydání Denního věštce. Uvnitř ji do nosu uhodil silný zápach inkoustu.
„Tohle vám posílá Ministr kouzel," oslovila ženu Leanor. Ta se však neobtěžovala vzhlédnout, jen něco nerudně zabručela a tlustým prstem pohodila ke štosu kupících se papírů. „Tohle nepočká," nedala se, „jde o novou vyhlášku, která se ještě dnes musí dostat do rukou předsedkyně výboru a –"
„Až se k tomu dostanu, tak se k tomu dostanu," zaskřípala nerudně stařena a věnovala jí nepěkný pohled, který jí Leanor oplatila se stejnou vervou a vztekle pohodila pergameny na stůl, div nepřevrhla hrnek s kávou. Ignorovala její nadávání, protočila se na podpatku a vystřelila ven z kanceláře ven.
Dřív taková nebyla. S každým komunikovala slušně, ignorovala jejich nepříjemnost a dál je zahrnovala úsměvy, ale teď už to prostě nedokázala. Tahle práce jí nepřinášela ani z poloviny tolik potěšení, spíše frustraci a chuť si každých pět minut vytrhat všechny vlasy. Ale přesto pokaždé, když dělala Korneliovi poskoka a sovu v jednom, se donutila usmívat a mrkat jako panenka.
Byla natolik ponořená do vlastních myšlenek, že si nevšimla osoby vycházející zpoza rohu a ve vší rychlosti do ní narazila. Vypětím všech sil se udržela na nohou a na nepatrný moment se jí z toho náhlého střetu zatmělo před očima.
„Dávejte pozor na cestu!" okřikl ji kdosi nepříjemně. Vzhlédla, několikrát zamrkala, aby získala zpátky ztracené vidění a pomalu sledovala, jak se před ní vykresluje vysoká mužská postava Luciuse Malfoye.
Nikdy se s ním osobně nebavila, jen ho obskakovala pokaždé, když přišel na některou ze svých schůzek s ministrem a poslouchala jeho manipulativní řeči. Jeho chování, včetně temné minulosti, nikdy neřešila, ale teď, když hleděla do jeho světle modrých očích, v nichž se lesklo něco mrazivého, na to nemohla přestat myslet. Stál před ní smrtijed a velmi vlivný muž, který se pro uspokojení vlastních potřeb neštítil použít ani těch nejdrastičtějších prostředků.
„Slečna Dawlishová," oslovil ji k jejímu nemalému překvapení ještě dřív, než se stihla omluvit a zmizet. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna on bude znát její jméno. „Je překvapivé vidět vás zpátky tak brzy," protáhl dlouze a z jeho hlasu jí naskakovala husí kůže, „po té hrozné tragédii, která postihla vaše rodiče..." Ve tváři měl falešně soucitný výraz.
