Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci."
— Léon Bloy
***
Nymfadora Tonksová zbožňovala být bystrozorem. Bylo to vše, po čem kdy toužila, a na světě nebylo nic, co by ji od toho odradilo. Nezabraly ani opakované prosby jejích rodičů, kteří se, ne bezdůvodně, obávali o život svého jediného dítěte, ona se však rozhodla už ve svých patnácti letech a nikdo a nic to nemohlo změnit.
Ještě velmi dlouho nemohla z jazyku smýt tu hořkou pachuť zklamání, když si uvědomila i stinné stránky, které s sebou bystrozorská pozice přinášela. Jednou z těch nejvíce nenáviděných bylo dělat posluhovače pomatenému bláznovi Korneliusovi Popletalovi, který jí jeho směšnými pokyny zabraňoval v řádném výkonu práce. Kdyby nebylo Řádu, už dávno by s tím sekla. Ale takhle jim mohla přinášet cenné zprávy, a tak dál dennodenně chodila do druhého patra na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a hrála roli oddané pracovnice.
Dnes byl obzvláště nudný den, tak si v kanceláři četla Denního věštce a v duchu se smála té snůšce blábolů. Pracovní doba se chýlila ke konci a vypadalo to, že žádné užitečné informace už Řádu nepřinese. Náhle se za jejími zády však ozval zvuk vysoké řinčivé tóniny. Překvapeně se otočila a zrak jí spočinul na červeně blikajícím alarmu, na nímž se tyčila pozlacená cedulka s adresou bystrozorů Dawlishových.
Když uviděla to známé jméno, hruď se jí sevřela železnou pěstí úzkosti.
Věděla, co to znamená. Ještě nikdy to však nezažila v praxi. Na pár nepatrných vteřin zkoprněla, než se opět aktivovaly její bystrozorské reflexy a kritické uvažování. Vyhodnotila situaci a jedním mávnutím hůlky poplašný jekot utišila, než by stihl přilákat další pozornost. Ne, tohle nebyla práce pro Ministerstvo, aspoň ne hned teď. Pohotově vstala, došla ke krbu a bez dalšího zdržení se odletaxovala na Grimmauldovo náměstí.
„Tonksová," ozval se překvapený hlas Remuse Lupina, když zelené plameny odhalily její drobnou postavu, „dnes jdeš nějak brzo, myslel jsem, že –"
„Ne," přerušila ho okamžitě, „na tohle nemáme čas... kde-kde jsou ostatní?" vyhrkla překvapeně, když si uvědomila, že v osamocené místnosti není nikdo kromě ní, Remuse Lupina a profesora Snapea (na jehož pohled plný odporu byla už zvyklá a úspěšně ho ignorovala).
„Neumíte hodiny, slečno Tonksová?" protáhl chladným, výsměšným tónem a jeho hlas bodal víc než tisíce jehel. „Schůze Řádu ještě nezačala."
„Musíte jít do domu Dawlishových, na Church Road, " ignorovala jeho útočnou poznámku, „oba dva, hned teď. Jejich dům byl napaden a spustil na Ministerstvu poplach. Dokážu je zdržet, abych vám získala čas, ale musíte být rychlí."
