Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Kdo získal srdce lví, získá i srdce ženy."
— William Shakespeare
***
Bylo prvního září a dům na Grimmauldově náměstí zel prázdnotou. A Leanor si to nezvyklé ticho náramně užívala. Seděla v polstrovaném jedovatě zeleném křesle s knihou v ruce a zadumaně si četla. Studovala obranná a bojová kouzla, jak jí poradil Severus Snape. Zjišťovala, že spoustu věcí už dávno zapomněla. Kouzelné formule uměla výborně, jejich využívání v práci bylo skoro na denním pořádku, ale jakmile mělo dojít na sebeobranu, byla v koncích, což jí značně znervózňovalo. Vždy byla pečlivá a i teď chtěla být na svou novou roli bezchybně připravená.
Z knih se něco tak praktického však učilo opravdu jen těžko a ona se nedokázala přimět poprosit někoho z Řádu o pomoc. Přišlo jí to jako projev slabosti, a navíc určitě všichni měli už tak plno práce a nikdo nestál o to ji vodit za ručičku. Její bývalý profesor lektvarů toho byl zářným příkladem, protože pokaždé, když měl Leanor dávat hodiny nitrobrany, tvářil se, jakoby byla nějaký otravný hmyz.
Když dočetla pokyny ke štítovému kouzlu, zamyšleně nakrčila čelo. Rozhodla se, že ho zkusí. Vyšvihla se na nohy, knihu držíc otevřenou v levé ruce, hůlku v pravé a několikrát očima přejela ty samé řádky s instrukcemi. Přišlo jí to naprosto jasné a přesto, když mávla hůlkou a vyslovila potřebnou inkantaci, zklamaně hleděla na cosi, co připomínalo spíše pavučinu, než štít. Tím by nedokázala odrazit ani obyčejnou lechtací kletbu!
Naštvaně se zamračila a až moc prudce škubla rukou, v níž stále svírala hůlku. Ze špičky vylítla vlna samovolného magického výboje a smetla draze vyhlížející vázu poblíž, která se z hlasitým zařinčením roztříštila.
„Kruci!" zaklela frustrovaně a doufala, že na takový starožitný předmět bude fungovat jednoduché Reparo. Dřív, než však stihla vyslovit potřebnou formuli, ji přerušil známý mužský hlas.
„Zkoušíš si obranná kouzla?"
Překvapeně sebou trhla, protože v domě nikoho nečekala a pohlédla do tváře Siriuse Blacka, který si ji měřil s hravým úsměvem na rtech. Jeho ebenově černé vlasy mu rámovaly symetrickou tvář a v šedomodrých očích měl něco, co ji nesmírně fascinovalo. Těžko se to popisovalo, byla to taková ta zvláštní jiskra, která by snad v každé ženě dokázala zažehnout nebezpečný plamen přitažlivosti.
„Jo," přikývla a moc se jí nelíbilo, že viděl její chabé snažení, „promiň za tu vázu, hned ji spravím."
„Nech to být," zastavil ji nesmlouvavě, „je to stejně jen starý krám, jako všechno v tomhle domě."
Už při jejich prvním setkání pochopila, že k tomuto místu doopravdy nemá vřelý vztah, a tak se ho rozhodla radši poslechnout. Občas zadumaně přemýšlela nad tím, co všechno si zde Sirius asi musel prožít, že v sobě i po tolika letech nadále nosíval nenávist ke svému vlastnímu domovu a očividně i rodině. Těžko se jí to jako milovanému jedináčkovi chápalo.
