Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme."
— François de La Rochefoucauld
***
Sirius Black měl za sebou další osamělý den strávený na místě, které se po Azkabanu stalo jen o něco snesitelnějším vězením. Hned po začátku školního roku se Weasleyovi vrátili zpět do Doupěte a jeho přátelé, včetně nové spolubydlící, samozřejmě museli pracovat. Doufal, že přítomnost Leanor změní mnoho věcí k lepšímu, včetně jeho osamělosti a mizerné nálady, ale nakonec i ona trávila spoustu času na Ministerstvu, ať už posluhováním pro Popletala nebo strážením na Odboru záhad pro Řád.
Domů se velmi často vracívala pozdě a většinou rovnou zaplula do postele, takže na trochu toho lidského kontaktu, který Siriusovi téměř zoufale scházel, neměla energii. Dnešek byl však přeci jen něčím jiný. Byl ještě usazený v jídelně a četl si výtisk Denního věštce, když do místnosti vtrhla Leanor Dawlishová jako nezkrotný uragán. Nepozdravila ho, vlastně by řekl, že si ani nevšimla jeho přítomnosti.
„Ta odporná hnusná mrcha," mumlala si pro sebe zlostně. V pravé ruce držela flašku červeného vína a levou pootvírala veškeré skříňky v kuchyni, a když v nich náhodou nenašla, co hledala, frustrovaně práskla s dvířky. Po páté už si Sirius zvykl a přestal sebou překvapeně škubat.
„Tak kde to je sakra?!" nadávala a její naštvání se každou vteřinou stupňovalo. „V tomhle podělaném domě není ani blbej otvírák, ale hlavně že maj v kuchyni bystu nějakého starého páprdy..."
„Ten starej páprda," ozval se pobaveně Sirius a ona leknutím naskočila jako kočka, „je Salazar Zmijozel. A otvírák je hned ve třetím šuplíku odspoda," ukázal jí a nepřestával se u toho culit. Přímo ho fascinovalo vidět tu klidnou, kolikrát až přímo zakřiknutou, ženu, takto rozčílenou. Měla v sobě oheň, který si přál vidět hořet častěji. Příjemně hřál, ale velmi snadno by ho dokázal sežehnout na popel, což ho nebezpečně přitahovalo.
„Povíš mi co se stalo?" ptal se jí, když pár šikovnými pohyby odstranil korek a ona tak získala snadný přístup k božské tekutině, po které tak zoufale prahla. „Počkej, podám ti skleničku a – anebo ne," ušklíbl se nad tím, jak mu flašku vytrhla z ruky a hltala přímo z ní víno vytouženými doušky. „To vypadá na hodně špatný den," zkonstatoval, upřeně ji pozoroval a s rukama ležérně schovanýma v kapsách se opíral o kuchyňskou linku.
„Ne nijak zvlášť," odpověděla hořce, „vlastně byl úplně stejný jako ty předchozí. Pořád ty stejné kecy, stejné ksichty, stejné lži," vyjmenovávala a tvář se jí zkřivila zhnusením, „dnes jsem musela dvě hodiny vkuse poslouchat tu hnusnou zakrslou ropuchu a sepisovat hlášení o Bradavicích," všimla si jeho soucitného pohledu, „no to si počkej, tohle totiž není to nejhorší. Chtěj z ní udělat první vrchní vyšetřovatelku!" vyjekla a z úst jí unikl skřípavý zvuk zoufalého smíchu. „Jestli se mě chceš náhodou zeptat, co to znamená, tak se ani nenamáhej. Ta pozice totiž před pár hodinami ještě ani neexistovala," opět si lokla vína, „velká výuková reforma!" napodobila teatrálně Popletala. „Spíš zkurvený propagandistický divadýlko."
