Leanor Dawlishová nikdy nebyla nijak zvlášť statečná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Jakýmkoliv náznakům nebezpečí se dál dlouhé roky vyhýbala a po škole ochotně zamířila do tepla a pohodlí kanceláře Minis...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Vánoce jsou časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi."
— John Irving
***
V čase vánočním bylo v domě na Grimmauldově náměstí nezvykle živo a Leanor se Siriusem to vůbec nevadilo. Rodinu Weasleyových s Harry Potterem a jeho přáteli přivítali s otevřenou náručí, a pak už jen užasle sledovali, jak se jim obydlí pod rukou Molly přímo mění před očima. Ta se do svátečních příprav pustila s opravdovou vervou a byla odhodlána pro své děti připravit takové Vánoce, které by vykompenzovaly ty hrůzy, jimiž si v posledních dnech prošli, a odpoutaly pozornost od poranění Arthura, který byl po podání protijedu propuštěn do domácí péče.
Sídlo Blacků bylo náhle zavaleno řadou vánočních dekorací, z lustrů zmizely veškeré pavučiny a vystřídaly je červenozlaté stužky a cesmínové girlandy. I ty nejbizarnější artefakty – jako třeba vycpané hlavy domácích skřítků – byly schované pod pentlemi, hvězdami a střapatými řetězci. Ošuntělé koberce se skrývaly pod popraškem třpytivého kouzelného sněhu a v jídelně propojené s kuchyní se tyčil ozdobený vánoční stromek, který kdovíodkud přitáhl Mundungus Fletcher. Ve vzduchu se vznášela vůně vanilky a skořice, domem se linul Siriusův zpěv všemožných koled a vše se na první pohled zdálo být téměř magicky dokonalé.
Jenže nebylo.
Letos slavila své první Vánoce bez rodičů. A ať už se Molly snažila jakkoliv, ať už byla Siriusova dobrá nálada sebevíc nakažlivá, ten zvláštní pocit smutku v Leanor přetrvával dál. A tak se naschvál obklopovala co nejvíce lidmi, pomáhala v kuchyni, zdobila, uklízela, aby svou mysl co nejvíce zaměstnala, protože jinak by velmi snadno sklouzla k melancholii, která k těmto časům klidu a pohody patřit neměla.
Byl Štědrý den, čas večeře se blížil a dům se postupně začínal plnit členy Řádu, které se paní Weasleyová rozhodla pozvat. Mezi prvními dorazila Tonksová v závěsu s Lupinem, Kingsleyem, a nakonec, k Leanořině nemalému údivu, se objevil i Moody. Zdálo se, že už nikdo další přijít nemá, přesto zrzavá žena dále odbíhala od kuchyňské linky a pokukovala směrem ke dveřím a s každou další minutou se tvářila víc a víc zklamaně.
Leanor jí od rána pomáhala s přípravou štědrovečerní večeře pro spoustu hladových krků a jejího smutku, který se samozřejmě snažila skrýt za srdečné úsměvy, si nemohla nevšimnout. Otočila se, aby Molly nenápadně zkontrolovala, když ji uviděla usazenou u prostřeného jídelního stolu, jak v rukou svírá dopis s huňatým svetrem a tiše pláče.
„Co se stalo, Molly?" zeptal se jí Remus a oba si k ženě přisedli.
„P-percy," zaštkala a přes vzlyky jen ukázala vrácený vánoční dárek, „a-ani se n-nezeptal, jak j-je Arthurovi!"
