Nebezpečí strachu | 𝐒𝐄𝐕𝐄𝐑𝐔𝐒, 𝐒𝐈𝐑𝐈𝐔𝐒

𝟏𝟓. 𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚

Při těch ostrých nadávkách Siriusovo obočí vyletělo vzhůru. Během chvilky se mu však na rtech usadil ten známý potutelný úsměv, když pozoroval, jak v ní pomalu mizí obsah skleněné láhve.

„Ještě pár měsíců na Ministerstvu a bude ze mě alkoholik," zkonstatovala Leanor a nevypadalo, že by ji to nějak víc trápilo. „Chceš?" nabídla mu.

Užuž se k ní natahoval se skleničkou v ruce, v duchu potěšený tím náhlým zvratem událostí, když se domem náhle ozvala hlasitá rána. Vyměnili si znepokojené pohledy a hbitě vytáhli hůlky. Našlapovali opatrně, přemítajíc nad tím, o jakého nezvaného návštěvníka se asi může jednat. Nehledě na to, kolik vína vypila, se stále Leanor děsila představy, že by snad mohl být jejich ukrýt odhalen. Zastavili se až před malou úzkou chodbičku zahalenou v temnotě.

„Lumos Maxima," řekla rozhodně Leanor a sledovala, jak se na špičce její hůlky zformulovala světelná koule a pomalu se vznesla do vzduchu. Prostoupila černotou a odhalila jim špatně viditelný prostor. Srdce se jí rozbušilo, když si všimla, že na zaprášené podlaze leží nehybné tělo.

Stačilo jen několik kroků a okamžitě poznala, komu patří ta černá róba a stejně barevný plášť. Sklonila se ke svému bývalému profesorovi lektvarů, jehož tvář měla nezdravě bílou barvu, oči pevně semknuté a jeho tělo nehybné, hrudník se mu však, jak, k její nesmírně úlevě, po chvíli zjistila, nepravidelně zvedal. Do nosu ji uhodil kovový pach. Pozorněji si prohlédla jeho oblečení a s hrůzou si uvědomila, že je nasáklé krví.

„Dej vědět Brumbálovi, Siriusi!" křikla na svého spolubydlícího pohotově, zatímco raněného zvedla ze země kouzlem.

„Není nutné se namáhat, Leanor," odpověděl jí bezbarvě, „Snape si určitě dokáže poradit sám."

Na několik dlouhých vteřin úplně oněměla. Tvář měla ztuhlou šokem, neschopna uvěřit tomu, co právě slyšela.

„To je vtip?" dostala ze sebe nakonec. „Vždyť je raněný! Nedokáže si přeci pomoci sám, a jestli něco neuděláme, tak vykrvácí..." vysvětlovala mu a měla pocit, že se snad dočista pomátl.

„Je posedlý černou magií," řekl a nehnul ani brvou, „tak ať ho vyléčí ta."

V ten moment její šok vystřídala nepopsatelná zlost. Probodla ho vražedným pohledem a svou hůlku obrátila jeho směrem.

„Fajn," odtušila chladně, „jestli dál trváš na svém chování zabedněného pitomce, tak prosím. Ale já nebudu jen nečinně přihlížet smrti nevinného člověka!"

„Snape rozhodně není nevinný," odsekl ostře a stoupl si přímo před ní.

„Řeknu to jen jednou," zavrčela a oči jí potemněly tak, jako ještě nikdy, „uhni mi z cesty, Blacku nebo budeš brzo potřebovat ošetřit i ty!"

Dlouhou chvíli se ani nehnul. Ona na něj však dál vytrvale mířila hůlkou a on tak objevil její další vlastnost – nezlomnou tvrdohlavost. Pochopil, že tady s prosazením svých názorů neobstojí a pokusit se jí zastavit by bylo jako snažit se pohnout skálou. Poraženě udělal krok stranou. Prošla okolo něj, aniž by jí stál za jediný pohled a zmizela se Snapem v jedné z místností.

Ještě stále se vzteky třásla, když za sebou naštvaně práskla dveřmi. Musela však své rozhořčení nad Siriusovým chováním pustit z hlavy. Teď ji čekal mnohem důležitější úkol, který si žádal čistou mysl. Položila profesora Snapea na křeslo a opatrně k němu přešla. Ještě několikrát ho přejela očima, snažíc se přijít na to, jak nejlépe by mu měla pomoci. Náhle se nepatrně pohnul a ona si všimla, že začal pomalu přicházet k vědomí.