Nebezpečí strachu | 𝐒𝐄𝐕𝐄𝐑𝐔𝐒, 𝐒𝐈𝐑𝐈𝐔𝐒

𝟏𝟒. 𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚

„Siriusi," pokusila se ho probudit pouze svým hlasem, avšak marně. Hlasitost jeho sténání se stupňovala a ona věděla, že mu musí pomoci. Velmi pevně stiskla jeho rameno a silně s ním zatřásla. Okamžitě se však jejímu dotyku začal vzpouzet, a tak opakovaně a několikrát hlasitě vyřkla Siriusovo jméno, doufajíc, že ho tím vzbudí.

Muž nakonec opravdu otevřel oči. Hned však poznala, že něco není správně. Jeho šedé duhovky uchvátil jakýsi temný stín, ze kterého Leanor přejela husí kůže po těle a srdce se jí panicky rozbušilo téměř okamžitě, když do nich pohlédla. Chtěla couvnout, jeho pevný stisk ji však zarazil. Hlasitě vyjekla, když jí vší silou připevnil k posteli a jeho silné ruce si našly cestu k jejímu hubenému krku.

„Siriusi!" zakřičela šokovaně, a pak už se náhle nezmohla ani na jediný výkřik. Skláněl se nad ní s nepříčetným výrazem a holýma rukama tiskl její hrdlo.

„Znovu už ne!" vrčel vražedně, zatímco ona zoufale lapala po dechu, kterého se jí nedostávalo. „Už ne, už ne, už ne," opakoval a nezdálo se, že by ze svého špatného snu doopravdy probral. Oči měl otevřené, ale jeho smysly byly dočista ošáleny zrádnou myslí.

Leanořino sípání přerušovaly její zoufalé skřeky, na které spotřebovávala svůj poslední kyslík a pud sebezáchovy ji dál nutil bojovat, i když se velmi vyčerpávala. Prala se s ním, bouchala ho, zarývala mu nehty do kůže tak moc, až vytvářela krvavé stopy, ale proti jeho síle neměla šanci. Chtěla křičet o pomoc, ale ze rtů jí neunikla ani hláska a vidění zamlžovaly slzy strachu o vlastní život. Její svaly začaly pomalu ochabovat a mozek, který jí ještě před několika vteřinami výstražně řinčel na poplach, utichal...

Ještě naposledy se pokusila pozřít aspoň jediný doušek kyslíku, avšak marně. Ruka jí bezvládně sklouzla poděl těla a okolí po kouscích pohlcovala černota. Její víčka se pod tou tíhou zatřepotala, jako motýlí křídla. Věděla, že až je zavře, tak všechno skončí. Prohrála.

Už už si pro ni přicházelo sladké bezvědomí, když náhle jakoby Sirius září blesku za okny prozřel. Jeho stisk povolil a světlo hrůzného uvědomění mu vypudilo temnotu z jeho tváře. A pak si konečně našel vzduch cestu do jejích plic a ona se zprudka nadechla. A znovu, znovu, znovu, jako žíznivý lačnící po vodě, jako alkoholik po loku vína. Nezdálo se, že někdy bude mít dost.

„Leanor," vydechl Sirius, zděšený sám sebou, „já– Merline, co jsem to provedl... nevěděl jsem, že... myslel jsem, že jsi... odpusť," dostával ze sebe shluk nesrozumitelných slov a pomalu se od ní odtahoval.

Když se jí konečně podařilo získat zpět svůj zrak a pohnout tělem, které stále ještě ovládal silný třes, vydrápala se do sedu a pohlédla na muže, který seděl na posteli co nejdále od ní a hlavu měl zoufale schovanou v dlaních. Měla by z toho pokoje okamžitě utéct. Její racionální stránka na ni přímo ječela, přesto se ani nepohnula. Srdce, které se při pohledu na něj tak šíleně rozbolelo, jí to nedovolilo.

Nedokázala se zlobit, ani vyvádět, ani křičet. Před ní byl zlomený muž, který byl poznamenaný traumaty kruté minulosti, za níž z části mohla i instituce, pro kterou tak slepě pracovala. Věděla, že v Azkabanu to muselo být těžké, ale nikdy jí nedocházelo, jak moc, protože Sirius se zdál být úplně v pořádku. Vtipkoval, byl přátelský, komunikativní a přesto sám každou vteřinu bojoval se svými vnitřními démony.

Opět se k němu přiblížila, ignorujíc svůj rozum, který proti těmto pohybům značně protestoval. Velmi jemně položila ruku na jeho záda, čímž ho donutila na ni překvapeně pohlédnout. Oči se mu leskly a každý sval v obličeji se mu kroutil pod tíhou té ukrutné viny. A ona se na něj usmála. Stydlivě, jemně, nejistě, ale přesto tak moc upřímně, až na chvíli opět zapochyboval, jestli se mu jen nezdá další sen.