Poslední nabití

Kapitola X.

Selhání. Proklaté, shnilé... selhání. Selhání, jež potká v současnosti Druhého světa spoustu lidí. A oni si to neradi přiznávají. Nikdo nechce slyšet ani vidět krutou pravdu, ve které jsou zajati a spoutáni, ač podvědomě o tom nesmírně touží.

Run Raw donutili přijmout to, co si tak urputně upírala. Přinutili ji klesnout na kolena, na úplné dno, ztratit důstojnost, hrdost a pozřít prohru – a to jakoukoli cestou. A podařilo se jim to... Spíše je ztracená dívka nechávala v této mírně kruté lži žít. A vždy, když se ocitla o samotě ve své cele, spřádala plány...

Sobecká temnota jí vnucovala tyto zádumčivé a zlé myšlenky a ona jim a jejich neblahému vlivu beznadějně propadala. Chytrá mysl jí radila nepodřizovat se zlu a odmítat ho, ale zkažené srdce a půlka kriminální duše po tom neskonale toužila a prosila Run, aby nevzdorovala. Rozpolcená se dál nechala nést vnitřním konfliktem, zatímco se vědomím brodila vzpomínkami.

„Dělej, sestro," vyrušil ji nevrle Teren z nekonečného rozmyšlení, když jí hrubě sevřel ostrá ramena a za jejími zády navigoval do osamocené a ochablé cely tvořenou zádumčivými stěnami s jediným skrytým cílem – dovést svého vězně k opravdu děsivému zbláznění. Mladou kriminálnici zatím nezlomily, avšak bláhově věřily, že se jim někdy poddá. Ale bystrá ona znala záměry temné věznice.

Záludné oči, v jejichž neskonalé hlouby se tiše ukrývala touha po volnosti a svobodě, skrývaly před září jasných světel mohutné brýle podobným těm lyžařským. Pociťovala škrcení jejich pásku na suchý zip na její hlavě a také dření železné masky zakrývající drzá provinilá ústa. Kdyby mohla, odplivla by na kovovou monotónní zem nenávistí k celému komplexu SOSW... Tak to mučící místo nenáviděla.

Hlasitě oddechla pusou přes rádoby roubík tak, aby to Chytač 14 moc dobře slyšel a došlo mu, že na zbytečné řeči a narážky není vhodná doba ani věčně ubíhající čas. Vnitřní část masky jí díky otrávenému výdechu vyplnilo vlhko. Ač to přesné a bezchybné bezpečností kamery nezaznamenaly, tmavé obočí mladé dívce pokleslo a ona se nechala vláčet a doprovázet bratrem do tísnivé kobky. Stále se nedokázala zbavit pocitu nervozity v místech elektronických pout se smrtícím jedem, který ji den co den, hodinu co hodinu a dlouhé vteřiny zakazovaly dělat nepovolené kroky a porušovat rozkazy.

No jo, bratříček nám povýšil na pana Chytače, přemítala v duchu, zatímco dvojice – dívka oblečená v lehkém oblečení a mladík v bledě šedé uniformě s odznakem oznamující nebezpečnou a velmi vysoce postavenou funkci – prudce zabočila doprava. Terenův pronikavý zrak se zabodával do vzdáleného konce snad nekončící chodby, po jejíchž stranách smutně čekaly automatické dveře, odemykající se pouze na správně zadaný složitý číselný kód, od malých cel sloužící k trýznění vězňů modlící se k jediné věci – k úlevné smrti.

Spěchající nelítostný bratr slavné zpěvačky zběsile a rychle četl jednotlivá čísla tajemných věznic po levé straně mdle působící chodby a přitom si neuvědomoval, že dupání jeho kožených bot přerušovalo Runino oblíbené a zároveň nesnášené ticho a utvrzovalo napjatou dívku v tom, že každou chvílí díky ozvěně kroků sem krutě vtrhnou Agresoři a ukončí dva životy.

„Á, tady to je. 1246X536#," vyslovil pro sebe takřka neslyšně a násilně otočil proti své vůli spolupracující, dočasně oslepenou a umlčenou Run. S pronikavým funěním neohrabaně sáhl pravou rukou do hnědé látkové, na koženém opasku připevněné vedle střelné zbraně kapsičky, v níž na měkkém dně ležel drobný stříbrný klíček od pout. Škodolibě se vyhýbal Terenovým prstům a vytáčivě si pohrával s jeho tenkou trpělivostí, jež mu pomalu, ale jistě docházela.