Poslední nabití

Kapitola IX.

Snad nekončící ohlušující alarm se těšil obrovskému nadšení, neboť to bylo za mnoho dlouhých let poprvé, co vyplnil ranní ticho a otrávené mdlo základny organizace SOSW. Probudil tak ospalý metabolismus a vzchopil toužebný adrenalin kolující v žílách všech workoholických pracovníků, řádných agentů a krutých Chytačů. A ti se ho snažili navždy utlumit.

Devatenáctiletá Run Raw, již rok vězněná a zotročovaná, se s ním dobrovolně a velmi dobře naučila žít. Při svých velkolepých bankovních loupežích vždy důležitou roli hrál rychle ubíhající čas a jemu podřadné vteřiny. Každý proklatý den na tyto špatné skutky myslela a pokoušela se jejich pronásledovanou touhu zničit a porazit. Avšak... nač si upírat věc – ať to byla lehká krádež peněženky či velkolepá bankovní loupež či ne –, co patřila mezi její nejoblíbenější? Alespoň tento názor tvrdohlavě zastávala.

Vylidněná rozlehlá místnost pociťovala smutek nad svou prázdnotou, činky uraženě ležely na chladné zemi a žíněnky trpěly pod vahou jediných dvou návštěvnic rozhlížející se zmateně po místnosti.

„Útok?" upřímně se podivila hnědovláska a nedokázala skrýt škodolibý úsměv, když zjistila, že na tuto z části podzemní budovu, na tento komplex mučení a hrůzností, lze zaútočit a to nejhlavnější – lze prolomit bezpečností systém. Zločinecká a zkaženější část Runiny duše se tiše radovala.

Na Kyberině tváři se objevil ustaraný výraz, v jehož hlouby se zračil lehký strach, ale i odhodlání bránit toto – podle kriminálnice strašné – místo. Pohledem ihned začala propalovat zavřené dveře snad pro případné nečekané vpadnutí útočníků. Menší ruku s upravenými nehty opatrně položila na černou nenabitou střelnou zbraň visící jí na koženém hnědém opasku se stříbrnou přezkou. Lehce si skousla rudé rty.

Zima pomalu ovládala vyšší tělo vězeňkyně oblečené pouze v kvalitní sportovní podprsence barvy černého uhlí a v upjatých legínách stejného odstínu. Krk a zápěstí jí už rok svírala elektronická pouta, která zelenookou dívku v této chvíli obzvlášť znervózňovala. Pozorovala nebezpečné počínání agentky se šedou kombinézou a v duchu přemítala, kdo by chtěl na SOSW útočit.

Run, pohlížející na jediný, na poměry prostorné tréninkové haly malý vchod, s heknutím přerušující napjaté ticho vstala, dlaněmi spěšně smetla neviditelnou špínu ze svých kalhot a dlouhými prsty dala za ucho pár hravých pramínků jejích tmavých vlasů. Sluch jí oslepoval hlučný zvuk oznamující nečekaný útok.

„Myslíš, že někdo půjde zrovna do tělocvičny?" začala a okem zašilhala na čekající plavovlásku. Nechtěla si upřímně přiznat, že ji těší návštěva neznámých nepřátel, neboť nestála o zničení jediného dobře vyvíjejícího se vztahu. Kéž bych taky měla nějakou zbraň... Myslím si, že mám s krizovými situacemi větší zkušenost než nějací agenti, pomyslela si a z neomalených úst jí vyšlo lehké zasmání nad vzpomínkou z loupeže.

Jak to nervózní Kyber Fect zaslechla, protočila v údivu šedýma očima a povzdychla si při pomyšlení, že momentální situace zvědavou společnici baví a bere ji na lehkou váhu. „Tobě je teď do smíchu?" optala se s výrazným nadhledem a dospělostí, o kterou se snažila.

„Jen jsem si na něco vzpomněla," odvětila váhavě klidně dýchající kriminálnice a pocítila vracející se nepříjemnou bolest na hrudní kosti. Přiblížila se k zádům agentky a během okamžiku na ni dýchla vůně levandule a limetky. A prý že potom ta limetka smrdí, že jo, Rene? zlomyslné myšlenky se jí honily bystrou hlavou. Aniž by si to více či méně uvědomovala, chytře se za statečnou plavovlásku schovala.