Poslední nabití

Kapitola V.

Malou, tichou, smutnou celou přísně vládlo nesmrtelné ticho přerušované pouze dýcháním mladé, spící dívky ležící na jí nepohodlné, kovové posteli. Světlo pilně chránilo místnost před hrozivou tmou, i když začínala postupně skrývat svou černotou rohy věznice.

Zamračená Run otevřela prudce své zelené oči a přetočila se z pravého boku na bolavá záda. Přerývané, stonavé výdechy a nádechy zkazily mlčenlivou píseň unaveného brzkého rána. Mrkáním jí stekly pochmurné slzy. Hojící levou dlaní si je nemilosrdně setřela a předloktí si položila na studené čelo. Nevědomě poklepávala jemnými prsty o kulatou hlavu. Nepříjemný mráz postupoval jejím tělem, na pažích jí pomalu rašila husí kůže. Rudá deka byla spadlá na tvrdé zemi.

Run Raw od doby, co ji Chytači zbavili veškeré vzácné svobody a sladké volnosti, už nikdy neměla příjemné ani klidné spaní. Děsivé noční můry ji trýznily a mučily do doby, dokud se zpocená a se zrychleným tepem neprobudila za hlubokého oddechování.

Otupěle hleděla na obyčejný strop a v mysli se jí přehrával ničemný sen, co trápil přes nekonečnou noc její kriminálem poskvrněnou duši a vědomí. Přemáhalo ji nutkání šáhnout si na nákrčník a pouta na hubených zápěstích, avšak překonala to. Nechtěla riskovat. Hlavně po včerejším bratrově varování. Možná si to přece jen vymyslel. Ale on o takových věcech nežertuje... Bohužel.

Ještě chvíli vstřebávala hrůzu a únavu, než se konečně odhodlala bezvládně vstát ze starého, vrzajícího lůžka. Jakmile se zvolna posadila na tenkou matraci, hlava dívku neskutečně rozbolela. Mlaskla a pevně zavřela oči v předsvědčení, že by to mohlo zlomyslnou bolest zkrotit.

Obula si černé, vcelku kvalitní poloholeňové boty na stříbrný zip a dlouze si protáhla ruce. Modré rukávy rozespalou kriminálnici kousaly, obuv dřela a pouta znepříjemňovala již ztracený rok krutého života.

Otráveně se odrazila zpocenými dlaněmi od postele. Vzdychla a pohledem zašilhala na monotónní, kovové, zavřené dveře. Přimhouřila oči, jako by chtěla zrakem do nich propálit díru tak velkou, aby mohla utéct. Stejně by mě zabili jedem v těch zatracených okovech hned, jak by mě ty proradné kamery spatřily, pomyslela si a svoje beznadějné počínání vzdala.

Došla si na toaletu a poté zamířila k matně šedému umyvadlu, kterého pyšně zdobilo voňavé tekuté mýdlo v růžové, plastové nádobce. Po umytí rukou si studenou – a pro dívku zároveň příjemnou – vodou opláchla ztrápenou tvář. Alespoň jsou ty pouta vodovzdorná. Ještě bych se musela starat o to, zda by nezkratovala a já rovnou na místě neumřela... I když by to bylo asi lepší, přemítala, zatímco suchá ústa ledové kapky radostně vítala.

Mokrou kůži si Run utřela do pastelově žlutého ručníku zavěšeného na menším držáku vyrobeného z chromu. Hlasitě vydechla. Uvědomila si, že to jediné, co může v cele dělat, je číst dvě objemné knížky položené na zemi před postelí stále dokola.

Již chtěla pro jednu z nich nuceně vykročit, když se najednou ozval – jako každé ráno přesně v ranních šesti hodinách – ohlušující alarm, jenž měl za úkol Blok věznic, který v posledních bídných dnech skoro nikdo neobydloval, připravit na příchod strážců. Těm byl zadán pouze jeden úkol – dopravit vězně do špinavých, zatuchlých sprch, poté na nechutnou snídani a vyčerpávající trénink.

Dívka hekla překvapením a zamračila se ponížením. Vždycky mě to překvapí. Kdyby mi alespoň sem dali hodiny, abych měla vůbec pojem o čase, přemýšlela a přitom se rovně postavila před mohutné dveře čekajíc na otevření.

Za pár krátkých sekund vyplnilo místnost nelichotivé skřípnutí následované cvaknutím. Posuvný vchod se středně rychle sunul doleva a postupně Run odhaloval protější stěnu tajemné chodby a – pro její údiv – pouze jednu osobu s černým, uhlazeným pláštěm kryjící její přímá záda.