Poslední nabití

Kapitola I.

Tajemná temná noc již pomalu ovládala celé unavené nebe. Malé hvězdné drahokamy se pyšně chlubily svou září a snažily se zastínit pronikavý svit neústupného půlkruhového měsíce. Značné mrakodrapy tajně protínaly spící oblohu. Scadallem zněl obvyklý rušný zvuk rychlobusů jezdících po tenkých jednoduchých kolejích. Občané Druhého světa dokončovali své náročné povinnosti v práci a vraceli se zpět do svých útulných domovů. Ke koníčkům a rodinám, k pohodlným životům.

Na vrcholcích velmi vysokých tmavých protáhlých stožárů rozmístěných po hranicích rozlehlého vyspělého Scadallu zářily ve vytvarovaném kovu blankytné elektrické nabité koule společně tvořící neviditelné noční silo okolo celého velkoměsta na ochranu proti Agresorům – nebezpečné organizaci útočící na město i z dosud neznámého důvodu. Obyvatelé mohli bez problémů vycestovat, ale nikdo nemohl vkročit do na míle zářící metropole.

Jeho značkové hnědé naleštěné boty klapaly o novou rovnou dlážděnou cestu. Těsné černé sako a bělavá košile dělaly silnějšího muže ve středním věku důležitějším, než ve skutečnosti byl. Tmavé kalhoty měl volné, sahaly mu téměř až na zem. Připravená čtvercová karta v jeho dlani se blýskla ve světle solárních lamp, když spěchal do svého přepychového domu.

Vládní úředník vykročil po vstupních mramorových schodech své vily. Hlasitě si oddechl při vzpomínce na dnešní těžký pracovní den. V levé žilnaté ruce křečovitě svíral šedivé madlo hliníkového kvalitního kufru, v pravé černou jako uhel s lehce vyčnívajícím stříbrným pruhem pevnou domovní kartu.

Jeho dveře rámované drahým ebenovým dřevem a tvořené z převážně tvrzeného skla byly nové a neokoukané. Na místě studené nerezové kliky se nacházela malá tvrdá světlá plastová krabička sloužící k zaregistrování příslušného klíče budovy. Těsně nad snímačem se nacházelo připojené kovové bílé tlačítko.

Lehké pípnutí přehlušila rušivá troubení těch nejmodernějších nablýskaných aut s nízkými panoramatickými střechami. Muž rozhodně zmáčkl spínač na dveřním přístroji a kartu si důkladně uložil do kapsičky značkového saka. Těžký kufr si přendal do druhé ruky a pevně uchopil zpocené držadlo. „Konečně jsem doma. Už mě to nebaví furt poslouchat ty jejich řeči," odfrkl si a loudavě vešel do vstupní chodby svého domu.

Dveře se za ním tiše zabouchly a mechanismus cvakl. Šatnu ovládla tma. „Zapnout světla!" rozkázal unavený muž a najednou ho ozářila ostrá kulatá zářivka umístěná na tmavě šedém nízkém stropě. Velmi malá obdélníková místnost ladila s jeho oblečením. Zdi malované černou barvou, bílý, malý, napravo od vstupu umístěný stolek, k levé stěně přilehlá leknínově bělounká skříň na saka či bundy.

Kufr odložil na stůl vedle něho. Vzdychl, když si sundával těžký oblek z ramen. Otevřel šatník a pověsil ho na ramínko. „To bychom měli." Podíval se do celkem velkého, rámovaného čistého zrcadla po jeho pravici a mírně si upravil ulízané, hnědé krátké vlasy.

Popadl svoje zavazadlo a otevřel temně ebenové studené dveře do protáhlé chodby, odkud po stranách vedly vchody do dalších luxusních místností. „Zapnout světla po celém domě!" zakřičel a jeho přání se jako lusknutím splnilo. Oslnila ho příjemná záře kulatých světel s okrasnými vzory.

Hodlal vykročit do prvního pokoje nalevo, kde byla jeho plně vybavená pracovna, ale zarazil se a otřásl sebou, když nezvaný a nečekaný host vily zlomyslně sladce odvětil: „Vypnout světla po celém domě!"

Tlumený dívčí hlas mu zněl v uších ještě minutu, co stál jako přikovaný. Opatrně, co nejtišeji mohl, odemkl šestimístným kódem svůj kufr a po slepu nahmátl nenápadně malou, ač velmi silnou elektrickou nabitou zbraň. Sice tvarem a podobou připomínala klasickou černou policejní pistol – zdání klame.