Nebezpečí strachu | 𝐒𝐄𝐕𝐄𝐑𝐔𝐒, 𝐒𝐈𝐑𝐈𝐔𝐒

𝟔. 𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚

„Pročpak ještě nespíš, zlatíčko?" zeptala se jí žena s rudými vlasy, když konečně našla tu správnou cestu do jídelny. „Ještě jsem neměla čas se ti představit... jsem Molly Weasleyová," řekla vlídně a natáhla k ní ruku, kterou Leanor přijala.

„Těší mě, paní Weasleyová," přikývla.

„Molly," opravila ji a pořád měla ve tváři ten stejný mateřský úsměv, čímž ji bolestně připomněla její maminku. „Copak si dáš k snídani, dítě... vajíčka, ovesnou kaši nebo toust? Jen si řekni na co máš chuť."

Při pohledu na ženu, která trpělivě vyčkávala na odpověď, si vzpomněla na Percyho. On se dobrovolně rozhodl se svou rodinou přetrhat veškerý kontakt. Už tehdy, když jí to říkal, s jeho rozhodnutím nesouhlasila, ale teď jí ta do nebe volají hloupost přímo vytáčela. Jeho rodiče byli na živu, měl to, co ona ztratila, a přesto se rozhodl na to zanevřít kvůli pomíjivým malichernostem jako bylo bohatství a práce. 

„Toust bude stačit," poprosila nesměle a Molly se hned dala nadšeně do práce.

„Dnes budeme pořádat menší oslavu," protrhla po chvíli nepříjemné ticho, „můj syn se stal prefektem," vysvětlila pyšně, „samozřejmě pochopím, když se nebudeš chtít zúčastnit, ale říkala jsem si, že by ti možná malé rozptýlení mohlo přijít vhod."

Nevěděla, co na to odpovědět. Z představy socializace neskákala vysoko ke stropu, ale vize opuštěného, cizího pokoje byla snad ještě horší.

„Pokud to nevadí, tak se ráda přidám," řekla nakonec, ačkoliv si nebyla vůbec jistá, zda je to správná volba. Žena se na ni nadšeně usmála.

***

Zbytek dne uběhl zvláštně rychle. Molly Weasleyová ji zapojila do všech příprav a úklidu na Grimmauldově náměstí, za což jí byla nepopsatelně vděčná. Při manuální činnosti totiž aspoň na chvíli dokázala svůj mozek zmást a předstírat, že se vlastně události posledních dní vůbec nestaly. Její tělo už tak snadno ošálit nedokázala, protože na sobě při každém větším pohybu pociťovala chybějící spánek.

Čas zmiňované oslavy se nachýlil. Právě rozlévala do skleniček dýňový džus, když ji vyrušil dívčí hlas Nymfadory Tonksové.

„Ahoj," pozdravila ji mile. „Jsem ráda, že tě tu vidím, Leanor. Předtím jsem neměla moc času si s tebou osobně promluvit a říct ti, že... že mě mrzí, co se tvým rodičům stalo."

Už by ani nedokázala spočítat, kolikrát tuhle otravnou větu slyšela. Přesto se tentokrát zarazila a pozorně si Tonksovou, mladou ženu s růžovými vlasy, prohlédla. Od chvíle, kdy ji v Bradavicích viděla naposledy, se toho na ní moc nezměnilo. Pořád působila mladistvě, energicky a i přes její fyzickou zdatnost byly její pohyby značně nekoordinované a roztěkané. Za ty roky strávené ve škole si spolu užily hodně srandy.

„Tvůj táta byl skvělý chlap," pokračovala dál, „když jsem měla problémy s bystrozorským výcvikem, hned se mě ujal a se vším mi pomohl. Bez něj bych to asi nikdy nedokázala." Smutně se na ni usmála. „Mrzí mě, že jsme spolu my dvě ztratily kontakt. Bývaly jsme si blízké, Leanor," povzdechla si zklamaně, „co se pokazilo?"

Leanor znala odpověď velmi dobře, ale nikdy neměla dostatek odvahy na to, aby ji vyslovila nahlas. A tak svou kamarádku, po letech strávených v těsné blízkosti v Bradavicích, začala zničehonic krutě ignorovat a po čase ji odřízla úplně. A nikdy jí nevysvětlila proč, důvod si nechala pro sebe, protože se za něj až moc styděla. 

„Nic," zalhala, „to se občas stává, že se lidi odcizí. Nehledej v tom nic velkého, Doro," odbyla ji a snažila se, aby její tón zněl co nejjemněji. Obě však dobře věděly, že nemluví pravdu. Dřív, než stačila kterákoliv z nich říct něco dalšího, se do místnosti nahrnulo hodně lidí a Leanor se ujala své servírovací povinnosti.