Nebezpečí strachu | 𝐒𝐄𝐕𝐄𝐑𝐔𝐒, 𝐒𝐈𝐑𝐈𝐔𝐒

𝟐. 𝐊𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚

Muži na ni zaraženě hleděli. Ani jeden z nich nebyl na něco takového připraven. Severus Snape o žádném útoku na bystrozory nevěděl a ani by ho nenapadlo, že by se k němu Temný Pán uchýlil. Domníval se, že se rozhodl vyčkávat, a tento krok byl proti všemu, na co se Řád připravoval. Žádná strategická válka přes média, žádná manipulace Ministerstva, ale ostrý, vražedný útok.

Ještě v posledních chvílích, když se s Remusem Lupinem přemísťovali k domu na Church Road, doufal, že se plete. Že se jednalo o prostou obyčejnou chybu. Když se však objevili před malým rodinným domkem s udržovanou zahrádkou, jehož okna byla vymlácená a dveře otevřené dokořán, už si ani jeden z nich nemohl dál nic nalhávat.

Okamžitě vytasili hůlky a svižnými, avšak opatrnými kroky, došli až ke vstupu. Vše nasvědčovalo tomu, že útočníci místo opustili, i přesto se rozhodli nic nepodcenit. Když pomalu překročili práh dveří, zaslechli pláč. Někdo byl doopravdy uvnitř. Pravděpodobně žena, živá, která by jim mohla povědět, co se vlastně stalo. Oba přistoupili, připraveni pomoci. Ani jejich nejdivočejší fantasie je však nepřipravila na to, co uvnitř spatří.

Severus Snape ve svém životě už viděl hodně utrpení a během služeb Temnému pánovi musel čelit nespočetně hrůzostrašným výjevům, které by slabším povahám už nikdy nedopřály klidného spánku. Měl pocit, že se ho nic nemůže dotknout, že se stal vůči bolesti druhých jakýmsi zvláštním způsobem imunní. A přesto, když se díval na ten obraz před sebou, něco uvnitř něj, snad zbytek jeho ukryté lidské stránky, pomalu trnulo.

„Mami, maminko," vzlykala Leanor Dawlishová, tisknoucí se k mrtvým tělům jejich rodičů, „tati... musíš se vzbudit tati, prosím...," promlouvala zoufale dál. Nikdo z tázaných jí však neodpověděl.

Nevypadalo to, že by si vůbec všimla přítomnosti dvou nově příchozích. Ani nemohla, oči měla zalité slzami a křečovitě sebou škubla pokaždé, když její ústa opouštěly srdceryvné vzlyky plné bolesti z čerstvé ztráty. Stále držela svou milovanou maminku, ze které pomalu vyprchávalo lidské teplo a měla pocit, že vše je to jen zlá noční můra, ze které se brzy probudí.

Ještě chvíli... jen maličkou chvíli a otevře oči... usměje se na ni a obejme ji. Políbí jí do vlasů a řekne jí, že vše bude dobré, jen musí vydržet, musí, musí...

„Řekni mi, co mám dělat, tati," zaprosila, „musíš se vzbudit a říct mi to, protože já to nevím. No tak," zatřásla s ním zoufale, „prosím vstávej, prosím... VSTÁVEJ!" zakřičela z plných plic, ale její prosby zůstaly nevyslyšeny a zoufalý křik se ztratil v pláči... 

Vše se ztrácelo. Její štěstí, její rodina, i ona sama.

„Slečno Dawlishová," upozornil na sebe profesor Snape, který svou bývalou studentku tiše dlouhé sekundy pozoroval. Trhla sebou a na nepatrnou chvíli se na něj podívala. Bez jediné špetky zájmu však odvrátila pohled zpět na své rodiče a svou tvář schovala mezi jejich těla a ještě blíže se k ním přitiskla, jako malé dítě, které se snaží ukrýt před světem.

„Odveď ji odtud, Severusi," řekl tiše Remus Lupin, ve tváři se mu zračilo znepokojení smíšené s bolestí, kterou byla nasáklá celičká místnost. Vznášela se ve vzduchu jako jedovatý plyn a neslitovala se před nikým z přítomných. „Dostaň ji za Brumbálem a já zatím –"

Oba dobře věděli, co bude dělat. Ohledá těla, zanalyzuje důkazy, pokusí se přijít na to, kdo konkrétně za tím stojí, než sem dorazí lidi z Ministerstva. Nepřišlo mu však vhodné to povědět nahlas. Ne před ní. Před tou mladou dívkou, která právě přišla o všechno.

Severus tiše přikývl a sklonil se k ní velmi pomalu, jako k vyplašenému zvířeti.

„Musíte jít se mnou, slečno Dawlishová," oslovil ji nezvykle jemně a jeho tón postrádal svou typickou dávku chladu.

Ten hlas poznala. Za své studium v Bradavicích se jí díky hloubce a hypnotické schopnosti vryl do paměti jako žádný jiný. Stejně se však, když ji pevně chytl za ruce a začal ji odtahovat pryč od matky a otce, dotyku vzepřela jako lvice. Prala se s ním a měla mnohem víc síly, než očekával. Kopala kolem sebe, máchala rukama a křičela spoustu nepěkných slov. Postupně ji odtahoval dál a dál, až se jí milovaní rodiče ztratili z očí.

„Přestaňte! Pusťte mě!" křičela na něj zuřivě. „Musíte se tam vrátit, musíme jim přeci pomoct..."

„Dawlishová," oslovil ji rozhodným hlasem, když stáli venku a ona se dál neúnavně vzpouzela, „podívejte se na mě." Jeho žádost zůstala nevyslyšena. „Podívejte-se-na-mě," zopakoval a každé slovo zřetelně kouskoval. Velmi pevně chytil její tvář do dlaní, aby ji donutil odvrátit zrak od domu.

Jejich oči se setkaly. A on měl pocit, že až teď si doopravdy uvědomila, kdo ji celou tu dobu drží. Zhrozeně se na něj dívala, jemnou, mladou tvář protkanou šokem a nedávným traumatem, blankytně modré oči měla rámované červenými žilkami a blonďaté vlasy rozcuchané do všech stran. 

„Vaši rodiče jsou mrtví," řekl pevně, prostě, ale ne bezcitně. Znělo to tak moc krutě a jen málokdo by si uvědomil, jak moc potřebné bylo to říct nahlas.

„Ne," zakroutila hlavou a dívala se na něj jako na pomatence, „ne, oni nejsou... nejsou..."

„Jsou mrtví," zopakoval, „jsou mrtví. Někdo je zavraždil a vy – vy se teď musíte uklidnit a jít se mnou. Musíte mi dovolit, abych vám pomohl."

Sledoval, jak se jí černočerné zorničky pomalu zmenšovaly, stejně jako i veškerá naděje, ke které se doteď upínala jako tonoucí k jedinému stéblu. Ještě jednou se ohlédla zpět na místo, kde strávila celý svůj život, kde prožila úžasně dětství, a to jen díky lidem, kteří... kteří jsou tam vevnitř.

Mrtví.

Už neuvidí, jak ji oba nedočkavě vyhlížejí v okně, když se vrací z práce. Už nikdy je neobejme. Nikdy, nikdy, nikdy... to slovo se jí náhlé zdálo tak neuvěřitelně vzdálené, těžko pochopitelné. Měla pocit, že ničemu nerozumí. Že vše, co bylo náplní jejího života, se během pár dlouhých minut navždy vytratilo

„Rodiče dětem umírají denně, Leanor."

Slyšela kdesi vzadu v mysli šeptavý hlas. Nakonec se podívala na svého bývalého profesora, který ji pozorně sledoval, a nejistě přikývla, aniž by si pořádně uvědomovala, co se bude dál dít. Neměla sílu nad čímkoliv přemýšlet.

A dřív, než stihla mrknout, je přemístil pryč. 

POZNÁMKA AUTORKY 

Děkuji mockrát za komentáře u první kapitoly a všechna vaše vyjádření <3 užívejte si prázdniny!