Mistr lektvarů od JosanPQ

Část šestnáctá

Trvalo to déle, než si ředitelka přála, ale Charliemu Goryniškovu se nakonec podařilo přesvědčit svoji návštěvu, aby jídelní síň opustila a ve výměně názorů pokračovala u něj doma. Katrina Čudo-udoina už s Wyldou zmizela v kuchyni u Marise. Ředitelka byla přesvědčená, že jim Marise nedovolí vrátit se domů, dokud Charlie Goryniškův vše nevyřeší. Ne že by se kuchařka o Katrinu a její dceru bála, ale bylo zjevné, že ani jedna zbytek „rozhovoru" matky a syna nepotřebuje slyšet.

A i přesto, že matka se zdála víc než nepřátelská, otec vypadal ochotný vyslechnout si vysvětlení.

Takže na dveře domku mistra lektvarů zaklepala později, než chtěla. To aspoň bylo místo, kde ho doufala najít; síň lektvarů byla prázdná.

Odpověď nepřišla, ale ředitelka zkusila dveře a nijak zvlášť ji nepřekvapilo, když se před ní po těch letech otevřely.

V předsíni nikdo nebyl, ale z ložnice slyšela úzkostné kňučení psa. Než předsíň opustila, všimla si něčeho zvláštního. Malých hromádek časopisů nebo knih s papíry navrchu. S papíry, z nichž se vyklubaly účty, které na sobě všechny nesly kvestorovým rozmáchlým rukopisem vyvedené „Zaplaceno".

V ložnici byly další takové hromádky, včetně oblečení s příslušnými účtenkami. Na podlaze u postele též seděl pes a sledoval, jak jeho pán snáší další hromádky a přidává k nim účty.

„Mistře lektvarů."

Nepodíval se na ni a pokračoval ve své horečné činnosti.

„Mistře lektvarů, co to děláte?"

Použila svůj hlas jezdkyně, jako by byl mladý bojácný drak. Tentokrát jeho pozornost upoutala.

„Prokazuju, že jsem za všechno, co si vezmu s sebou, zaplatil. Nechci být obviněn ještě ze zlodějství."

„Kam se chystáte, mistře lektvarů?" Pomalu se přiblížila k posteli, ruku na hůlce.

Na chvíli se zastavil. „Nemám tušení. Jenom pryč odtud, než dorazí bystrozoři."

Ano, ovšemže uvažuje takhle. Pokusila se do svého hlasu vložit klid, o němž doufala, že pronikne úzkostí, která v místnosti panovala. „Proč by něco takového dělali, mistře lektvarů? Tady nemají žádnou moc."

Zasmál se a ředitelka se přitom zvuku zachvěla. Tolik bolesti, tolik... strachu.

„Mistře lektvarů, sedněte si."

Zavrtěl hlavou a vydal se hledat účtenku, jež patřila k plášti, který složil na postel.

„Mistře lektvarů. Nemusíte odcházet. Už jsem vám vysvětlovala, že britský starostolec tady nemá žádný vliv."

Zastavil se a opřel hlavu o dveře šatníku. Jeho slova byla podbarvená zoufalstvím. „Přesvědčí Federaci a bystrozorové mě budou mít pravomoc zatknout." Otočil se k ní čelem a ředitelka měla chuť se k němu natáhnout a utěšit ho v jeho trápení, v mučivé úzkosti, kterou v jeho tváři jasně viděla.

Mistr chovu se takhle díval tu noc, kdy zemřela jeho dcerka. Otřes ze ztráty někoho blízkého... něčeho, co je vám dražší než život.

Albus se k ní připlazil po břiše a vzhlédl k ní, jako by čekal, že mu vysvětlí, co se to děje. Sklonila se, aby zvíře poplácala po boku, a nepřestávala sledovat, jak mistr lektvarů těká po pokoji.

„Knihy. Ty si s sebou vzít nemůžu. Jestli je ještě knihovnice bude chtít, ať si je vezme."

„Proč by je nechtěla, mistře lektvarů?"