Mistr lektvarů od JosanPQ

Část třináctá

„Ivan Zmejučin je zpátky."

Ředitelka zvedla oči od hlášení, jež četla. „To je na něj pozdě. Většinou je tu s úderem půlnoci první den nového měsíce."

Tajemník pokrčil rameny.

Povzdechla si. „V ohradách?"

Glowacki zavrčel: „Kde jinde by měl být?"

Našla ho, jak leží natažený na rameni spící dračice.

„Ivane Zmejučin?"

Vzhlédl, obličej zbrázděný vráskami, o nichž si byla jistá, že Marise přimějí naordinovat mu speciální pokrmy. Vždycky se z téhle měsíční úlitby vracel vyčerpaný a napjatý, ale nikdy ho neviděla v takhle špatném stavu.

„Měl jsem být tady."

Pokrčila rameny. „Jak vidíte, situaci jsme zvládli."

Otřel se tváří o drsnou kůži. „Už se tam nikdy nevrátím."

Trhla sebou. Úmluva, která byla stran nejmladšího syna nadmíru bohatého a nadmíru vlivného barona Fedora Matvejeviče Rylejeva dohodnuta mezi Federací a ruským ministerstvem se jí nijak nezamlouvala. Ivan Zmejučin si vybral pro barona nepřijatelné povolání a baron ruské rezervaci, která jeho syna přijala jako jezdeckého učedníka, působil nemalé problémy, dokud se do případu nevložila Federace. Baron byl lehce zaražený, když zjistil, jak málo má vlivu na záležitosti rezervací a jak mocná je Federace. Vyjednávání vyústilo v dohodu, že Ivan smí pracovat jako jezdec v rezervaci mimo Rusko – aby baronovi nepůsobil „hanbu" –, pod podmínkou, že na jeden měsíc v roce přijede domů a zaujme své řádné místo v baronově domácnosti.

Ředitelka smyslu toho ujednání plně nerozuměla, jen cítila, že z jeho psané části bylo mnoho vypuštěno.

„Ivane..."

„Ne. Nechápete to. Byl jsem vyděděn. Podle všech pravidel a na papíře." Posadil se a opřel hlavu o Zmejučino břicho. „Moje matka je po smrti. Umřela krátce po tom, co jsem tam přijel. Odmítl mě kontaktovat dřív a vymlouval se na tu dohodu. Když se četla její poslední vůle... Podle zákona musel být přítomen každý, o kom se zmiňovala."

Ředitelka přikývla.

„Všichni jsme mysleli, že její poslední vůli má on, tu, podle níž byl jediný dědic, ale ukázalo se, že našla způsob, jak napsat další novější, kterou svěřila ženě ministra kouzel. Bohatství mého otce zjevně stálo na jejím. Mnoho majetku bylo na její jméno, i když s výnosy mohl nakládat, jak se mu zlíbilo. Podle nové vůle, kterou ministrova manželka, bývalá právnička, ošetřila tak, aby v ní nebyly žádné mezery, má být všechen matčin majetek prodán za tržní cenu."

Přejel si rukou po obličeji.

„Aby zajistila, že nepřijdeme zkrátka, nebo že majetek nebude prodán do rukou mého otce, určila jako vykonavatele této části závěti otcova největšího rivala. Jistě si dovedete představit, že tu roli na sebe vzal víc než s radostí. Dokonce odmítl desetiprocentní odměnu, kterou pro něj matka vyhradila za obětovaný čas. Veškerý zisk z prodeje se má rozdělit mezi její děti a vnoučata a nějaká část připadne jistým vysokým úředníkům za to, že byli přítomni čtení."

Zasmál se a ředitelku napadlo, jestli je úplně při smyslech.

„Před všemi těmi lidmi, na které chtěl udělat dojem, které chtěl ovládat, využít, mu odkázala jeho dědictví. Galeon za každé bití, při kterém nekrvácela. Srpec za každé bití, při kterém ji zranil do krve. Svrček za každé zbití do bezvědomí. Svrček za každé výprask, který uštědřil nám dětem. Počítala si to, víte?"

Zavřel oči a ztěžka polkl. „To byla ta nepsaná část dohody. Že s nimi strávím každý únor výměnou za to, že ji nebude bít. Jak se ukázalo, tak to platilo jen pro ten měsíc.

Zvedl k ní oči. „Samozřejmě se tomu vzpíral. Ale ministr byl jejím výčtem tak znechucený – měla data a podrobnosti a zprávy léčitelů – že... No myslím, že všechno proběhlo tak rychle, aby konečně měli všichni důvod okatě ho přehlížet. Pořád je bohatý, ale míň než dřív. A jeho pověst se zhroutila; teď je z něj kouzelník, kterého manželka zničila ze záhrobí. Rozhlíží se po nové ženě, ale je tak pevně rozhodnutý, že od něj nic nedostaneme, že nás všechny vydědil. Díky Bohu!"

Ředitelka souhlasně sklonila hlavu, načež prudce změnila téma hovoru. „Mistr lektvarů je ve své síni. Mohl byste poděkovat i jemu. Ach, a zeptejte se ho, jak se mu podařilo Zmejuku ošetřit a nedat se přitom uškvařit. Myslím, že vás jeho vysvětlení bude zajímat."

Příští den potěšeně sledovala, jak spolu ti dva muži sedí u jednoho stolu nad zbytky jídla a hromádkou knih a o něčem se zájmem, ba dokonce nadšením, debatují. Ivan Zmejučin byl vždycky tichý, zasmušilý jezdec, a když ho viděla tak živého, musela žasnout, jaká změna se to udála.