Mistr lektvarů od JosanPQ

Část patnáctá

Ředitelka se rozhodla, že je příliš hezky, aby seděla v kanceláři a věnovala se nekonečnému papírování, jež rezervace neustále plodí. Vyšla na balkón a naklonila se přes zábradlí, aby se rozhlédla po dění kolem.

Po téměř fatálním fiasku se Zmejukou zima nepřinesla žádnou další velkou krizi, jen ty obvyklé.

Avšak udály se změny.

Když se mistr uzdravování vrátil z velmi oddechových prázdnin, oznámil, že přijímá učednici. Takže pokud... Podíval se na svoji ženu, takže až pojedou na prázdniny příště, zůstane tu někdo, kdo se bude moci postarat o většinu naléhavých případů. Jeho vnučka Isabela skončila školu a připojila se k jejich domácnosti.

Ředitelka si jeho výběrem nebyla úplně jistá. Vedle svého dědečka vypadala ta mladá žena drobounká, sotva poloviční. Když ji ředitelka viděla poprvé, pochybovala, že by dokázala zvládnout šestitunového devítimetrového draka. Ale učednice měla skryté nadání. Byla silnější než vypadala, ale především měla uklidňující hlas, kterým dovedla, aspoň do určité míry, utišit i jejich nejnervóznější, nejtemperamentnější svěřence. Dokonce samotná Zmejuka se nechala přemluvit, aby učednici dovolila přiblížit se, ač ne na dlouho.

Dostane-li čas své schopnosti dál rozvíjet, mohl by z učednice nakonec být mistr uzdravování.

Rezervace také získala léčitelku lidských neduhů. Ukázalo se, že Ivan Zmejučin má sestru Sariku, která pracuje jako dobrovolnice v nemocnici, jelikož jí otec odmítl dovolit studovat léčitelství. Přijela na návštěvu, ředitelka se na ni jednou podívala a rozhodla se, že kdyby se jí někdy naskytla příležitost ztrpčit baronovi život, s radostí se jí chopí.

Žena kulhala, protože měla v dětství zlomenou nohu a nedostalo se jí potřebné lékařské pomoci. Jednu tvář jí půlila jizva, která stahovala dolů koutek oka a zvedala nahoru koutek úst, takže vypadala, jako by se všemu kolem sebe bez ustání pošklebovala. Chodila většinou se skloněnou hlavou a zohyzděné rysy skrývala za vlasy.

Jako dobrovolnice očividně získala dobré znalosti léčení. Neměla žádnou kvalifikaci, ani učednickou, a na její získání byla už příliš stará. Žádná nemocnice by ji nepřijala jinak než jako dobrovolnici, ale tohle byla rezervace. Sarika o dění v rezervaci projevila jistý zájem. Navíc měla dostatek zkušeností se základními uzdravovacími zaklínadly, takže jí ředitelka nabídla zkušební lhůtu, aby viděla, zda její schopnosti budou potřebám rezervace vyhovovat a jestli bude Sarika ochotná u nich zůstat.

Sarika, nadšená i poctěná, že dostala příležitost, se vrhla do práce. Připojila se k mistrovi uzdravování, když se svojí učednicí probíral lidské zdravotní problémy. Knihy s poznámkami z těchto schůzek a s výpisky z lékařských knih si vedla stejně podrobně jako mistr lektvarů. Trávila čas dokonce s mistrem lektvarů samotným, jehož se jí nějak podařilo přesvědčit, aby jí dovolil asistovat mu při přípravě léků pro lidi. Ptala se, bádala, opatrně se pouštěla i do studia méně obvyklých oblastí léčení, oblastí, které se věnovaly zvlášť rezervacím a reakcím lidí na dračí magii.

Tolik se do studia svého povolání pohroužila, až ředitelku napadlo, zda s ní nebude muset „vyjednávat" jako musela s mistrem lektvarů.

Netrvalo dlouho a osazenstvo tábora o ní začalo mluvit jako o léčitelce Sarice a ředitelka řekla Ivanu Zmejučinu, aby svoji sestru přestěhoval do jejího vlastního domku.

Její mistr lektvarů se čím dál tím víc věnoval drakům, zvlášť jednomu: Zmejuce. Párkrát do týdne opustil jídelní síň s několika pomeranči v kapse a každý věděl, že míří k ohradám. Pokud měl někdo poznámky, mistr lektvarů se vždycky vymlouval, že potřebuje její rekonvalescenci vidět na vlastní oči. V ohradách bylo častým předmětem hovoru, že mu dračice po nakrmení pomeranči dovolí podrbat ji za ušima. Dokonce dovolila, aby mu u nohou zůstal Albus, a to k dračím psům nechovala žádnou zvláštní náklonnost.