Mistr lektvarů od JosanPQ

Část dvanáctá

Probouzel se pomalu, hustou mlhou, která stále ještě zůstávala v jeho hlavě.

„Pomalu. Jen polkněte."

Cítil, jak mu pod hlavu vklouzla ruka, aby ho přidržela během opatrného zvedání. Chystal se otevřít ústa, když zachytil pach toho, co mu dávali. Otočil hlavu na stranu. „Ne moje," vydechl.

„Ne. Vaše jsme nemohli najít."

Musel chvíli přemýšlet. „Koupelna. Zrcátko. Horní polička. Modrá lahvička."

Dovolili jeho hlavě klesnout na polštář a slyšel kroky, otevírání dveří, a pak byla ruka zpátky. Když si přičichl tentokrát, byl to správný lektvar, jeho vlastní výroba. Lačně ho polkl, jelikož věděl, že se postará o bušení v hlavě, citlivost na světlo a prázdný pocit v žaludku.

Netrvalo to dlouho. Jeho lektvary byly velice účinné. Přesto, když se podepřel na loktech a sedal si, dělal to se zavřenýma očima. Ač to neřekl nahlas, ruka, jež mu za zády narovnala polštáře, byla velmi vítaná.

Opřel se o ně a pomalu otevřel oči, aby se podíval, kdo mu pomáhá.

„Paní ředitelko."

„Mistře lektvarů. Vítejte zpátky."

Pokoj byl temný, matně osvětlený jen lampičkou na židli, která byla přisunutá k nohám postele. Albus se zvedl ze svého místa na koberci a opatrně se přiblížil. Snape natáhl ruku a pes ochotně vyskočil na postel. Snape sebou přitom trhl, ale to bylo všechno. Albus mu strčil hlavou do ruky a šťastně zakňučel, když Snape podrbal to místečko mezi ušima.

„Jak dlouho..."

„Dva dny."

Podíval se z Albuse na ředitelku. „Dva...?" Pak si vzpomněl. „Dračice?"

„Hluboce spí, jak měla celou dobu. Rány se díky lektvarům, které jste jí dal, hojí. Náš pohotovostní mistr uzdravování si včera našel čas na návštěvu a velmi vaši práci chválil. Trochu si pohrál s víčkem, spíš z kosmetických důvodů, než že by to bylo nutné."

Nezmínila se, že naznačil, že by rád věděl, jak její mistr lektvarů upravil obvyklé léky, které teď očividně účinkovaly mnohem lépe. Nejdřív se musela postarat o jiné věci.

Zvedla hůlku k ústům. „Marise. Je vzhůru."

Snape v jejím tónu zachytil náznak čehosi, co ho přimělo podívat se na ni pozorněji. Pokusil se vzpomenout si, čím ji mohl rozladit, a své zkoumání se snažil zamaskovat zájmem o Albusovo rostoucí nadšení z jeho probuzení.

O pár minut později se dveře jeho ložnice otevřely a vstoupila kuchařka a podnosem.

Z vůně jídla mu v břiše zakručelo vděčností – dva dny? – a konečně se zeptal: „Proč jste mi nedali správný lektvar, hned jakmile se mi udělalo špatně?"

Marise se zarazila a s podnosem v rukou se otočila k ředitelce. Ta pouze zvedla lahvičku, pro kterou poslal. „Řekněte mi, mistře lektvarů, vy, který popisujete každý lektvar připravený pro mistra uzdravování, vy, který máte police a přihrádky v síni uspořádané podle plemen a neduhů, řekněte mi, člověče, proč na téhle lahvičce není žádná nálepka. Nebo, když už jsme u toho, na žádné lahvičce ve vašem koupelnovém zrcátku."

Zlobila se, to Snape poznal, byť nezvýšila hlas. Co hůř, soudě podle jejího výrazu, zlobila se i kuchařka.

„Na tom teď nezáleží. V tomhle rozhovoru budeme zítra ráno v sedm hodin pokračovat v mojí kanceláři." Vstala a postavila modrou lahvičku na podnos. „Do té doby máte zapovězeno opouštět tento dům."