Mistr lektvarů od JosanPQ

Část desátá

Rezervace se na Vánoce nezavírala. Obecně se draci sice k zimnímu spánku na část zimy ukládali, včetně jižních plemen, ale jen málokteří ještě před vánočními svátky. Takže Vánoce se slavily v táboře. Všude se objevily sváteční větvičky a věnečky, dokonce i na dveřích do síně lektvarů.

Snape se na věneček zaškaredil, usoudil, že nestojí za to dávat ho dolů – nebyl tak přeplácaný jako jiné, které zdobily venkovní dveře – a sledoval oslavy z takové vzdálenosti, z jaké mu dovolili.

Marise připravila tradiční slavnostní večeři, proti níž nic nenamítal, jelikož seděl u stolu s Charliem, Katrina a Wyldou Ljubou. Snapea napadlo, co si asi Weasleyovi starší pomysleli o jméně svého nejnovějšího vnoučete. Divoká láska. Nijak zvlášť britské, spíš po vzoru teutonského původu své matky.

Holčička se chovala slušně, to musel uznat. Jídlo prospala a otevřela oči, teprve když začala hudební část večera. Teď když jí byly skoro dva měsíce, dívala se na lidi velmi zvláštním pohledem. Snape si pomyslel, že se možná ukáže, že je její jméno docela příhodné. V tom pohledu bylo cosi zneklidňujícího, jako by znala vaše tajemství a zdála se jí legrační.

Albusovi připadala fascinující a ji samotnou ohromně zaujal při těch pár příležitostech, kdy ji Katrina nebo Charlie z různých důvodů vzali do síně.

Využil společný zpěv, aby se vytratil ze síně, a s Albusem v patách vrátil domů. Proto ho překvapilo, když se později, zrovna když uvažoval, že půjde spát, ozvalo zaklepání na dveře.

Usmála se na něj ředitelka oblečená do jezdeckého. Když vstupovala do předsíně, podala mu uzlík šatů. „Do tohohle se převlékněte. Albus bude muset zůstat tady, protože nemá draka."

Snape se zadíval na šaty a boty zabalené, jak viděl, v dračí kůží lemovaném návštěvnickém plášti.

„Madam?"

Pohodlně se usadila v jeho pohovce. „Pospěšte si. Ať noc nepřijde vniveč. Ach, a uvažte si vlasy dozadu, aby se vám nepletly do očí."

Povzdechl si, protože věděl, že je lepší se s ní nepřít. Albus zůstal s ní v obýváku a hlídal.

Pokoj jeho osobnost odrážel víc, než když tu byla naposled. V policích stálo víc knih. Věděla, že si jich přes kvestora, který uměl dostat nejlepší cenu za cokoliv, několik objednal. A šaty, jež teď nosil, byly jeho vlastní. Ty, které dostal po příchodu, vrátil správci.

Bylo to tu teď cítit životem. Na psacím stole ležely svitky pergamenu, kalíšek s pery a malá hromádka knížek. V jednom koutě viděla červený míček a z pod otomanu zakrytého starou rezavě zachlupacenou dekou vykukoval náznak kosti.

Albus si vyskočil vedle ní na pohovku a milostivě jí dovolil podrbat ho za ušima. Ten zakrslík byl na dračího psa docela přátelský. Nebo to bylo jen tím, že její pach byl pořád ještě cítit v podlahách a stěnách a on na něj byl zvyklý? Konečně, žila tu přece nějakých čtyřicet let.

„K čemu to je?"

Podívala se na něj oblečeného v šatech dračího jezdce. Hodily se k němu, zvlášť když už nebyl tak vyhublý jako při svém příchodu. Marise byla s jeho přibíráním na váze náležitě spokojená. Vždycky zůstane štíhlý, ale teď jeho kosti nebyly zdaleka tak nápadné.

„Tohle je první jasná noc od slunovratu, mistře lektvarů. Je to poslední noc, kdy dračí jezdci vylétnou ve starém roce."

„Nejsem dračí jezdec."

Zasmála se a vstala. „Ne. Ale jste náš mistr lektvarů. Je na čase, abyste zjistil, co to vedle míchání lektvarů obnáší. Říkejte tomu zaměstnanecká výhoda, jestli chcete."