Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 1.

„Kdybych si mohla vybrat, všechno bych vzala zpět."

Bolest.

Slabost, která přivádí lidi k šílenství. Nevyhnutelný pocit, který prožije každý z nás, a jen ti nejsilnější uspějí.

Probojovat se strachem, který nám bolest přináší je jedna z nejtěžších životních zkoušek.

A i přesto, se najdou tací, kteří statečně čelí svým nejtemnějším démonům a po čase, po úmorném, krutém čase vyhrají.

Vyhrají a posunou se v životě dál. Založí novou rodinu, přestěhují se do nového města, poznají nové lidi. A s tím odchází i nechtěné vzpomínky. Pocit, který vás v ten moment zaplaví je nepopsatelný. Jako kdyby divokému koni někdo sundal otěže a nechal jeho nohy, ať ho unáší, kam sám určí.

To je důvod, proč bolest mění lidi. A i když je to většinou změna k dobrému, po nějaké době zjistíte, že tomu stejně neutečete. Po nějaké době, vzdáte boj a necháte odejít tu vysněnou iluzi o novém začátku, po nějaké době se opět staré rány otevřou a vpustí do vás ty démony, před kterýma jsme tak dlouho a tak vytrvale prchali.

A než se z toho vzpamatujete, zničíte všechno, na čem vám kdy záleželo, jenom kvůli jedinému, nicotnému pocitu, který vás sežere zaživa.

A potom, už vám nezbývá nic jiného, než znovu utéct.

A Emily utíkat nechtěla. Právě naopak, chtěla se zbavit té myšlenky na svůj starý život a chtěla se posunout dál.

Žádné staré fotky, žádné sentimentální vzpomínání - žila pouze v přítomnosti a snažila se neohlížet.

A i když v tom byla sakra dobrá, ani ona nebyla připravena čelit svým démonům....

West End byla v Londýně považovaná za takzvanou čtvrť pro vyšší vrstvu. Naopak dělníci, nezaměstnaní a ztroskotanci byli na té druhé a i přesto, že Emily byla tam, kde byla, cítila, že její místo je na druhé straně.

West End si nezasloužila. Ve svém životě udělala mnoho chyb a ani jednu se ji nepodařilo odčinit. Dostala šanci, která ji mohla změnit život a to jediné, co musela udělat, bylo chopit se jí.

Připadala si jako malá holka ve velkoměstě, která nemá tušení, co by měla dělat.

V Londýně žila dva roky, dva zmatené, nejisté roky. Bylo ji téměř dvacet, když se přistěhovala a od té doby žila v jakési bublině - co smí dělat, co nesmí dělat, co smí říkat, co nesmí říkat. Veškerá její existence a lepší budoucnost spočívala v její práci.

A tu milovala Emily ze všeho nejvíc.

Už jako malá trávila hodiny přepisováním svých oblíbených příběhů a zdokonalováním své fantasie. Ve svých patnácti letech měla sen, stane se jednou z nejuznávanějších redaktorek Londýnských novin a změní celé město.

S odstupem času by se to dalo nazvat dětskou pohádkou, ale nikdy ji to nepustilo. Vždycky snila o větších věcech a nikdy si to nenechala nikým rozmluvit.

Její matka říkávala, že měla výjimečný dar. Dar, který zdědila po ní.

Ale možná se přece jenom ta pohádka rozplynula, ne úplně, ale Emily postupně přestávala věřit, že je jí určeno být někým důležitějším, někým lepším.

Protože život plyne tak, jak má, ne tak jak by si to člověk přál.

Ztratila svoji víru a s tím i poslední kousek té usměvavé, hnědovlasé holčičky, který v ní ještě přežíval.