Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 1.

Záblesky v jejích očích však nezmizely nikdy.

Studený vítr foukal v ulicích Londýna, mezitím co Emily běžela podél hlavního parku. Každé ráno si obula své oblíbené sportovní boty a vyběhla do města.

Běh byl pro ní relaxací, možností, jak vypnout své emoce a soustředit se pouze na cestu před sebou. Zbožňovala ten pocit volnosti. Veškeré starosti se ji na pár minut dostaly z hlavy a to bylo to jediné, po čem toužila.

Když doběhla ke svému bytu, vyndala si z uší sluchátka a zašmátrala po klíčích. Bylo tak půl osmé a jednotka, ve které měla Emily pronajatý byt, byla dávno vzhůru, stejně tak jako zbytek města.

Nemohla se dočkat, až si dá studenou sprchu a smyje ze sebe ten nepříjemný pocit.

Její byt byl menší, menší ale útulný a bohatě ji stačil. Když si před dvěma lety hledala bydlení, věděla, že neutáhne nájem sama, proto přemluvila Annu, jednu z jejich nejbližších přátel, aby se nastěhovala společně s ní.

Ty dvě byly nerozlučná dvojka. Prožili spolu úžasné dva roky, plné radosti a upřímných úsměvů. Ale i přesto jí Emily nikdy neřekla celou pravdu. Nechtěla, příliš se bála.

Ne, že by Anně nevěřila, ale jedna její část umírala nad náloží obav, že jednoho dne to rupne. Že se celý její život sesype a neskončí nic, co by se dalo zachránit.

Byla lovena svoji vlastní minulostí, která představovala její největší noční můru.

Po dlouhé sprše se převlíkla do svého každodenního typického oblečení, což zahrnovalo bílou halenku, modrý svetřík a upnuté černé džíny. S malováním se příliš netrápila, pouze si zakryla kruhy pod očima a nanesla drobnou vrstvu řasenky.

Vyfoukané vlasy si sepnula do uhlazeného culíku, a když vešla do kuchyně, setkala se Annou stojící u plotny, ještě v pyžamu a s neposedným drdolem.

Musela se nad tím pohledem usmát. Blondýnka vypadala roztomile, i když byla stejně tak unavená, jako Emily.

Bytem se linula vůně smažených vajíček a francouzského toustu, což způsobilo, že se Emily začaly sbíhat sliny.

Bez pořádné snídaně by zbytek dne nepřežila.

„Dobré ráno." Usmála se Anna, když se otočila a všimla si své spolubydlící.

„Bré ráno." Zamumlala Emily zpátky a nalila si do hrnku kávu.

Obvykle se velké snídaně nikdo v tomhle bytě nedočkal, Emily vařila jenom v případě nejvyšší nouze a Annu to nebavilo. Což nebavilo, přímo štvalo.

„Záříš jako sluníčko." Poznamenala Emily a zamyšleně se na Annu zahleděla.

Vařila. Co víc, udělala snídani. Tady bylo rozhodně něco špatně.

„To už se po ránu nemůžu ani usmívat?"

Způsob, jakým nakrčila obočí, donutil Emily, aby se uchechtla. Připadala si sice jako malé dítě, ale nemohla se tomu ubránit.

„Víš co? Radši nic neříkej."

Střelila po ni pohledem a vrátila se k plotně.

Pokud šlo o Annu a Emily, Anna byla rozhodně ta aktivnější, milovala divadla, kluby, restaurace, zkrátka vše co zahrnovalo hezký kluky a alkohol zdarma.

Emily se na druhou stranu snažila soustředit na svoji práci. Což, neznamenalo, že nikdy netrávila noci opilá na baru, ale snažila se hlídat.

Snažila se být natolik dobrá, aby nemusela každý den chodit spát s pocitem, že neudělala pro úspěch maximum.

Ten pocit nenáviděla.

Párkrát ujela, a kdyby mohla, nejspíš by to teď vzala zpět, ale vždycky vedle sebe měla Annu, aby ji čas od času připomněla, že někdy je prostě potřeba žít naplno.

Později toho dne seděla Emily za svým pracovním stolem a procházela staré dokumenty.

„Víš, co mě napadlo?"

Wiliam se posadil na židli naproti ní a uličnicky se usmál.

„Hmm?" Ani nezvedla hlavu, jenom nepřítomně zamrmlala.

Pro něho byla Emily něco jako sestra. Jedna z mála dívek, se kterýma se nikdy nevyspal a ani nechtěl. Věděl, že by nezvládla každý den chodit do práce a předstírat, že se nic nestalo jako zbytek jeho kolegyň.

Na to byla příliš dobrá. Alespoň to si myslel.

„Byla jsi někdy v New Yorku?"

Tahle nečekaná otázka donutila Emily, aby se na něho podívala.

„Cože?"

Seděl tam a tvářil se tak pitomě, že měla sto chutí vstát a jednu mu vrazit.

Ale vážně?!

Pomyslela si a chtěla se vrátit zpátky k papírování, když cítila, jak se nahnul těsně k ní. „Ty, já, New York."

Nechápavě na něho zírala a snažila se pochopit jeho chování. Věděla, že mezi nimi by nikdy nic nebylo a také věděla, že on to ví taky.

„Nedívej se na mě tak, mám tam práci a potřebuju něčí pomoc." Zazubil se a spokojeně si překřížil ruce na hrudi.

„Nepojedu s tebou do Ameriky, Williame."

Pronesla Emily v klidu a snažila se soustředit na svoji práci.

„Proč ne? Narodila ses tam."

To byla pravda. Emily byla sice Američanka, ale Ameriku nenáviděla. Už jenom kvůli tomu, co všechno se jí tam přihodilo.

„Dingley mě do Ameriky nepustí."

„Řekl mi, že si můžu vzít někoho s sebou."

„Williame-"

Emily si povzdechla a odložila tužku na stůl.

„Mám tě ráda, ale taky mám svůj život a upřímně? Nemyslím si, že bych tam s tebou vydržela."

Teď se pro změnu zakřenila hnědovláska. Měla pravdu, William byl strašný. Stačil jeden víkend, aby si Emily slíbila, že už s ním nikdy nikam nepojede.

Pokoušel se zrovna něco namítnout, když Emily zamířila svůj pohled na obrazovku. Přišel jí e-mail. A ne jen tak ledajaký e-mail. Pan Dingley chtěl, aby přišla do jeho kanceláře. Což bylo divné, protože nikdy e-maily neposílal.

„Proč mám ksakru jít k šéfovi?" Zeptala se nahlas, i když to vlastně nebylo směřované k Williamovi ale k ní.

Udělala jsem něco? Nesmysl. Celý minulý týden jsem tu byla přesčas. Nikdy nechodím pozdě. Nikdy se mnou nejsou problémy a moje práce je vynikající. Co když za ním šel William s tou Amerikou a on to schválil? Jen to ne, prosím.

Tyhle myšlenky létaly Emily v hlavě, když se pomalým krokem přibližovala k oným obávaným dveřím.

Nejistě zaklepala a vešla do místnosti.

Pan Dingley se ležérně opíral o velký, dřevěný stůl a v ruce svíral štos dokumentů.

„Slečna Evansová-"

Řekl, když si jí všiml. Stála tam a bylo vidět, že je nervózní.

„Jen pojďte dál..."