Stíny vlastních snů...

Kapitola 39 - 1. část

Tak tu máte další kousek... ;) :) Hezké čtení... :)

PS: Všem děkuji za všechny voty a komentáře - jste úžasní... :) ;) Ani nevíte, jakou mi to dělá radost... ;) :)

Smrt...

Co je to smrt?

Je smrt konec?

Mám se bát? Hodně lidí se smrti prý bojí.

Ne!

Nebojím se zemřít, jen nechci zemřít! Ještě nechci ukončit tento život!

Život…

Život je něco jako hra, ve které máme všichni jen jednu šanci. Hra, kterou všichni prožíváme posvém, ale nikdo pořádně nezná její pravidla. Život je naše šance splnit si své sny a přání. Někdo toho využije, jiný tuto šanci promrhá, ale všichni to musíme stihnout, než přijde kmotra smrt a zakřičí „THE END“.

Smrt je tím koncem. Koncem lidské pouti po tomhle světě.

Já ale ještě nechci projít tím pomyslným koncem. Chtěla bych toho ještě tolik stihnout. Být s těmi, které mám ráda…

Ale zase pokud se to má stát ted a tahle…

Tak budiž, jsem připravená!

Svou šanci na život jsem měla, a myslím, že jsem ji plně využila a přispěla jsem tak i k záchraně Cadmie.

Vlastně mě vždycky dost zajímalo, co přijde po smrti.

‚Konečně to zjistím…‘ říkám si v duchu s úsměvem, ale když mi myšlenky přetrhne ostrý hlas, který mi dává jakýsi příkaz, tak mi hlavou proběhne nové smutné poznání: ‚… a možná taky ne.‘

„Dýchej!“ poroučel znovu ten hlas, hlas který už jsem někde slyšela.

Nemohla jsem poslechnout, protože mě cosi tlačilo na hrudník a vodopád vody, který se mi najednou začal řinout z úst, se nezastavoval na tak dlouho, abych stihla popadnout dech.

 „Dýchej, Reyo! No tak!“ prosil hlas a v tu chvíli mi došlo, odkud ho znám. Byl to ten stejný hlas, který mi zakazoval se vzdát, když jsem nemohla zmobilizovat končetiny a plavat.

Otevřela jsem oči, ale viděla jsem jen černé skvrny, které rozšiřovaly se víc a víc, takže jsem přestávala vidět i světlo.

V uších mi hučelo, v hlavě třeštilo, v krku a na plicích neuvěřitelně pálilo. Než tohle, to bych asi vážně radši zemřela.

 „Reyo?“ zeptal se hlas, z jehož zvuku bylo stále slyšet napětí, ale ne tak silné jako předtím. „Reyo, holčičko, slyšíš mě?“

V hlavě mi třeštilo snad ještě víc, než předtím a měla jsem nepříjemný pocit, jako by se mi mozek převracel, jako by mi do hlavy natekla rozbouřená voda…

Nicméně mě ta poslední věta šokovala a vyburcovala mě k soustředěnějšímu vědomí. Holčičko? Tak to teda ne!

Uvědomila jsem si, že ležím v klidu. Už mě nehoupaly žádné vlny. Povrch pode mnou byl měkký, ale nehybný, rovný. Cítila jsem na holých pažích, že je hladký.

Ruce, tak teplé, že skoro pálily, mi shrnuly mokré vlasy z tváří.

Třeštění hlavy ustávalo a tiché šumění v mých uších nebyly vlny – byl to vzduch, který mi už zase koloval v plících tam a zpátky. Každé nadechnutí pálilo – průchodové cesty byly tak hrubé, jako kdybych je drbala drátěnkou. Ale dýchala jsem.

„Dýchej. Vzpamatuješ se. Všechno bude v pohodě. “ Uklidnoval mě hlas.

Snažila jsem se znovu otevřít oči. Trvalo mi to chvilku, ale pak jsem začala rozeznávat tlusté černé čáry, které se vzájemně proplétaly na stropě jakési místnosti. Začala jsem si opatrně prohlížet okolí, ale nebylo tu moc věcí k vidění. Byla to menší čtvercová místnost s jedním oknem a masivními dřevěnými dveřmi, jediné co na té místnosti bylo zajímavé, byla právě ta malba na stropě. Byly to černé čáry, které společně připomínaly rozbouřené moře. Vybavení bylo taky strohé, jedna stará dřevěná komoda, postel, na které jsem ležela, v rohu stůl se dvěma židlemi a na jedné z nich seděl starší muž, který mě upřeně pozoroval.

„K-kdo jste?“ zaskřehotala jsem, ale okamžitě jsem ho poznala. To jemu patřil ten hlas. To on mi přikazoval, abych to nevzdávala a ted abych dýchala. To jeho jsem zahlédla v hlubinách moře.

„Řekněme, že pro začátek mi můžeš říkat Thale,“ řekl muž s milým úsměvem.

Chvilku jsem si ho prohlížela a znovu jsem se utvrdila v přesvědčení, že vypadá jako král Triton z pohádky o Malé mořské víle. Jediné co mu chybí je trojzubec.

„Nad čím přemýšlíš, že se tak usmíváš?“

Kdybych nebyla tak zničená, tak bych se nad jeho odhalením možná i začervenala. V každém případě jsem mu nehodlala prozradit, ke komu jsem ho právě přirovnávala.

Místo toho jsem se vytasila s jinou otázkou: „Kde to jsme?“

„U mě doma,“ oznámil mi s klidem.

„To jsem si přesně myslela, ale kde je to - u mě doma? V Cadmii? Jsme ještě v Cadmii?“

Když neodpovídal, pokusila jsem se zvednout na loktech, abych na něj lépe viděla a mohla z něj odpověd případně vypáčit.

Měřili jsme se vzájemně očima, načež se zvedl a zamířil ke dveřím, jediné co z něj vypadlo, byla věta: „Odpočin si, až se trochu prospíš, tak si promluvíme.“

S tím za sebou zabouchl dveře.

„No… to jsem zvědavá, co se z toho vyklube tentokrát…“