Stíny vlastních snů...

Kapitola 33 - 1. část

Muž, který se mi svým sevřením snažil rozdrtit paže, mě propaloval nasupeným pohledem, otvíral pusu, asi se chtěl zase pustit do dalšího proslovu o tom, jak budu litovat, když v tom ho něco vytáhlo z výklenku. Držel mě tak pevně, že jsem z našeho ‚úkrytu‘ vylétla společně s ním. ,,Co to!" uslyšela jsem šlechtice vyhrknout s ostrým nadechnutím.

„De Tres! Největší blázen v tomto světě! Co si probůh myslíš, že děláš?"

Nějaká ruka, o nic jemnější, než ty, které mě svírali do teď, přistála na mé paži a vyprostila mě ze sevření toho šlechtice. Zvedla jsem pomalu hlavu, abych měla čas se vzpamatovat a prohlédnout si svého zachránce, ale když jsem pohled zaostřila a došlo mi, kdo přede mnou stojí, málem se mi podlomila kolena. Jakákoliv slova díků za záchranu mi zemřela na rtech.

Katan!

„Chceš být kratší o hlavu? Jestli jí nedáš pokoj, tak tě to čeká!" pokračoval Katan, očividně hluboce podrážděný. „Omluv se té dámě!"

„To není žádná dáma," odsekl de Tres. „Řekl bych spíš, že je ďáblice!"

 „To nepochybně je!" prohlásil Katan, v hlase mu pro změnu zazníval humor a dokonce se i tvářil poněkud pobaveně.

„Omluv se," opakoval de Tresovi. Své oči dál upíral na mě, ale už se mně naštěstí nedotýkal.

„Není třeba, aby se tento barbar omlouval," prohlásila jsem podivně hlubokým hlasem, v němž byly znát známky mého potlačovaného hněvu.

„Sire, přísahám, že mě ošklivě zranila..." začal de Tres znovu.

„Zranila tě! De Tresi! Tato dáma, dívka, krásná princezna? Člověče, měj přece trochu hrdosti, trochu rozumu!" Katan se mu evidentně posmíval a já cítila, jak ve mně vztek už přímo vře. Ten náfuka by koukal, jaká se ve mě skrývá překvapivá síla. Vždyť už jsem v tomto světě snad dokázala, že nejsem žádné ořezávátko ne?

Měla jsem toho už plné kecky.

 „Přísahám, pánové, že umím být tou ďáblicí - a také se jí stanu, jestli mě oba okamžitě nenecháte projít!" Vyhrkla jsem spěšně, ale oči jsem přitom upírala pouze na Katana.

Ten mi rychle odpověděl, zřejmě překvapený mou smělostí. „Nebojím se žádných ďáblů, lady, zejména ne těch, co se právě vybatolili z dětského pokoje,“ dodal s lehkým pobavením.

Ha! Ten ví, jak bodnout pod kůži! Sakra, přece nejsem až tak mladá!

Vztekle jsem skřípala zuby a snažila se rychle vymyslet nějakou pohotovou a kousavou odpověď, protože se Katan evidentně nepřestával dobře bavit. Než jsem však mohla něco odseknout, promluvil znovu k De Tresovi, nyní ale opět rozhněvaně: „Tato slečna je u dvora hostem, De Tresi. Okamžitě se jí omluv."

Šlechtic pevně semkl rty a zdvořile se mi uklonil. „Lady, moje omluva!" vyštěkl. Otočil se na podpatku a zmizel.

Chvíli jsem se za ním dívala, ale pak jsem si uvědomila, že Katan je pořád tady. Vrátila jsem k němu rozohněný pohled.

„A nyní, jestli mě omluvíš...?"

„Ale to nemohu, lady! Kdybych tě tu nechal samotnou, určitě se dostaneš do dalšího problému. Radši tě dovedu až ke stolu." Toho jeho arogantního úsměvu už jsem měla plné zuby, co si o sobě ten chlap sakra myslí?

„To není nutné, nerada bych obtěžovala?" snažila jsem se mu ten nápad nenápadně rozmluvit, ale moc se mi to asi nepovedlo, protože odpověděl:

„Je pro mě potěšením posloužit kterékoliv dámě v okamžiku nouze," řekl nedbale.

„Najednou jsem dáma?" odsekla jsem, „před chvílí jsem byla dítě z dětského pokoje! Navíc když jsi přišel, nebyla jsem v žádné nouzi. Dokázala jsem se o sebe postarat sama."

Jeho tmavé obočí se vysoko vyklenulo. „Byla jsi ve tmě. Daleko od ostatních. Myslíš, že by se Jan de Tres vzdal tak snadno?"

„Téměř jsem ho zmrzačila."

„Jenom lapal po dechu."

„Byl vážně zraněný. Přece tě o tom sám ujistil!" trvala jsem na svém. „Opravdu?" Shlížel ke mně ze své výšky s pažemi zkříženými na pozoruhodně široké hrudi. „Jistě!"

„Tak dobrá. Zdá se, že chvíle nebezpečí pominula. Královna nás všechny volá ke stolu. Zavěsila by ses do mé paže? Odvedu tě na tvé místo."

Zavěsit se do jeho paže! Nejraději bych mu ji zlomila. Ale vzpomněla jsem si, jak snadno se zbavil de Trese. Jako by se mu ten sprosťák silou vůbec nemohl rovnat.

Váhavě jsem se rozhlédla a v hlavě mi prolétla myšlenka: ‚Do háje, kde je Adam a Gamba, když je člověk potřebuje! Jindy se jich nemůžu zbavit a dneska mě neustále nechávají na holičkách!‘

Neobávala jsem se, že by mi Katan mohl jakkoliv ublížit, ani že by vedl ty podivné řeči o historii, která nás údajně spojuje, nebo o tom, jak bych měla patřit jen jemu. Bála jsem se, protože... jsem u něho něco cítila. Jakýsi strašlivý žár. Byl to muž, který ve mně vyvolával touhu prchnout...

Jenže potom bych se stejně toužila vrátit se zpátky a dívat se na něho. Být blízko něj. Měl v sobě něco odpudivého a zároveň přitažlivého.

„Lady?" Jeho černé obočí se opět vyklenulo.

S vysoko hrdě vystrčenou bradou a třesoucími se prsty jsem přijala nabídnuté rámě a zavěsila se do jeho paže.

V nitru se mě zmocnil neovladatelný třes, protože jsem měla strašlivě divný pocit. Pocit, ve kterém se mísil strach s odvahou. Pocit, který mě měl nejspíš varovat. Jako by se mě snažil varovat sám osud... Osud minulý i osud budoucí… Historie i budoucnost…