Stíny vlastních snů...

Kapitola 31 - 1. část

Tak pokračujem... ;)

Velký sál překypoval hosty a od klenutého stropu se odrážel smích a hlahol přítomných. Zastavila jsem se na odpočívadle hlavního schodiště a dívala se na shromáždění pod sebou.

Všechno bylo, jak má být, pomyslela jsem si s uspokojením. Víno a pivo teklo proudem, dobytče a dva obrovští kanci se točili na rožních už od předešlého večera a nyní je porcovala skupina řezníků. Další sloužící pobíhali sem a tam s podnosy plnými bažantů, křepelek, kachen a úhořů a uprostřed každého z mnoha stolů rozmísťovali obrovské polévkové mísy s pórkovou polévkou a koše přetékající chleby. V kuchyni jako další chod zatím čekaly tácy lahodných ovocných koláčků a mísy dušených hrušek.

Nemohla jsem si pomoci, ale při pohledu na to vše jsem se cítila pyšná.

A proč bych neměla být pyšná? Vždyt tahle oslava je jen díky nám, jen díky tomu, že jsme získali všechny potřebné krystaly.

Jen Gamba neoslavoval. Společně s Eliphiasem a dalšími vzdělanými muži zavřel ve studovně a snažil se odhalit tajemství konečného rituálu.

Ale všichni ostatní byli šťastní.

Spokojeně jsem opřela o vyřezávanou kamennou balustrádu a dívala se dolů s pocitem, že ten největší mrzout se dnes určitě s ostatními veselí.

„Hledáš někoho konkrétního?“

Ten jemný hlas mě vylekal. Překvapeně jsem se otočila a hleděla do tváře samotné královny. Pokusila jsem se o amatérskou úklonu a Její výsost se nad mým pokusem jen laskavě usmála.

Byla oblečena, jak se slušelo na paní hradu, v krásných, honosných šatech ze sytě modrého hedvábí lemované stříbrnou výšivkou a velice elegantní krajkou. Přes rameno měla krátkou pelerínu upevněnou velkou safírovou broží a kolem pasu elegantní stříbrný řetízek místo pásku.

Já měla na sobě své šaty, které mi Gamba věnoval na začátku naší ‚mise‘. Sice nebyly tak honosné a krásné, ale já se v nich cítila příjemně.

„Jenom jsem obdivovala, jak jsou lidé šťastní,“ odpověděla jsem posmutněle.

„Ano, jsou šťastní a je to především tvá zásluha,“ trvala si na svém.

„Nejenom moje. Ale taky Gamby, Adama a nepochybně Dereka s Danielem. I všech těch, kteří už hodiny sedí nad knihami… Bez nich, bych nedokázala nic.“ Do očí se mi začínaly drát slzy, ale nehodlala jsem je pustit na povrch. Nebudu brečet jak malá holka!

Královna sklopila zrak, přešla k balustrádě a opřela se o ni svýma jemnýma rukama. „Jejich zásluhy jim nelze upírat. Ale je nutno podotknout, že oni sami by to bez tebe tedy nedokázali.“

Přestože jsem při těch slovech ztuhla, ihned jsem pochopila její varování: „Nebojte, hodlám ten rituál dokončit ať už to znamená cokoliv.“

Královna se na mě podezíravě zadívala. Nemohla jsem popřít, aspoň sama před sebou, že se mi při myšlence na opuštění Adama a obětování se vždy zastaví srdce. Ovšem královně bych to nepřiznala ani na mučidlech.

„Věřím, že seš rozhodnutá svůj úkol dokončit,“ promluvila Její výsost opatrně, jako by si nebyla jista, ale její bystré modré oči dychtivě čekaly, jak se zachovám.

„Já také,“ odsekla jsem a pozvedla bojovně bradu. „Věřím, že před tím úkolem necouvnu.“

„Taky nemám strach z tvé reakce,“ řekla a zlobně mávla rukou. „Ale, myslíš si, že tě Adam nechá úkol dokončit? I za tu cenu, že o tebe přijde?“ Touhle otázkou mi vyrazila dech. Musela jsem si nejdříve utřídit myšlenky v hlavě než, jsem byla schopna jí odpovědět.

„Nedovolím, aby mi v tom zabránil. Jsem tu, abych zachránila Cadmii… a… a svůj úkol hodlám dodržet!“ To už se ve mně vařila krev: „Kolikrát to ještě musím opakovat? Nic mě nezastaví!“ Dívala jsem se jí nasupeně do očí a vzdorovitě cpala bradu nahoru. Měla jsem plné zuby jejích pochybností.

„Já… Jen jsem se bála… že bys mohla… nebo spíš nechtěla... Zkrátka, že by sis to všechno nakonec mohla rozmyslet, abys Adama neztratila. Gamba mi řekl, co mezi vámi… No, co mezi vámi je.“ Rozpačitě se odmlčela.

Opět jsem byla schopná jen němě zírat na tu ženu, která vládla této zemi. Žena, která vládla tisícům lidí a přede mnou začala koktat.

Bylo mi jí líto a tak jsem jen zavrtěla hlavou a podala jí rozumnější vysvětlení: „Opravdu hodlám rituál dokončit a případně se i obětovat. Kdybych rituál nedokončila, protože bych se nechtěla odloučit od Adama,“ pokrčila jsem rameny a zalétla pohledem na bujaré veselí pod sebou. „To by stejně nemělo žádný smysl, protože bychom za nedlouho zahynuli oba, kvůli té katastrofě, která by následovala,“ usmála jsem se na ni, „bud se obětuju a Cadmie i on bude žít, nebo se neobětuju a zemřou všichni. Myslím, že je to jasná volba.“

Královna chvíli mlčela. „Děkuji,“ přiznala nakonec tiše a rukou přejížděla po hrubém kameni, jako by hladila domácího mazlíčka. „Možná ti připadám jako bezcitná potvora, ale musela jsem se ujistit. Musela jsem vědět, že jsou mí lidé v bezpečí a mají šanci na budoucnost.“

Zdálo se, že nečeká na odpověď, a já za to byla ráda. Nevěděla jsem, co bych jí na to měla odpovědět, chápala jsem jí. Měla strach o lidi, kterým vládla, se kterými vyrůstala a žila. Měla starost o svůj lid. V tu chvíli jsem jí začala obdivovat. Kdyby to bylo něco platné, určitě by za svůj lid a svou zemi položila život bez váhání a nejspíš i s úsměvem. A přesně proto jí nesmím zklamat.

Vydala jsem se zrovna dlouhou chodbou do své komůrky, abych si užila chvilku v soukromí, když se najednou rozezněl poplašný zvon. Okamžitě jsem se otočila na podpatku a vyběhla na nádvoří, kde zavládl chaos. Vojáci vybíhali po schodech na cimbuří, zvířata byla zaháněna mezi ochranné zdi hradu, vesničané prchali z polí a příbytků a ženy zběsile sháněly děti a počítaly je, aby se ujistily, že žádné nechybí. Přes všechen ten hluk, zmatek a zvířený prach jsem zahlédla Gamby rozložitou postavu, jak kráčí přes dvůr.

„Gambo! Stůj!“ křičela jsem a běžela k němu. „Co se děje?“

„Neměj strach.“ Poplácal mě po paži a s obavami pozoroval horečnaté přípravy. „Všechno bude v pořádku.“

„Ale nemůžeš mi říct, co se děje?“ žadonila jsem a pevně se ho držela.

Zdálo se, že mě konečně vnímá. „Jede sem družina ozbrojených rytířů. Jezdci a pěšáci s krytým vozem.“ Odmlčel se. „Jejich prapory mají Katanovy barvy.“

Gamba se mi vytrhl, spěchal dál, vydával po cestě příkazy a já za ním hleděla oněmělá šokem. Jede sem. Pomoct!