Stíny vlastních snů...

Kapitola 21

„Na to, že jsi malá holka, máš nebezpečně prořízlou pusu,“ sdělil mi Gamba, když se šoural do rohu místnosti, kterou zdejší lidé směšně nazývali žalářem.

Naše cela byla žalostně malá, dokonce by byla malá i pro trpaslíka. Cela měla tvar čtverce a každá její stěna byla dlouhá asi tři metry. No každá stěna… Na jedné straně cely, podlaha končila a začínala obloha. Měli jsme spoustu čerstvého vzduchu a slunečního svitu a za nocí se budeme moci kochat pohledem na měsíc a hvězdy, ale s radostí a bez váhání bychom to vyměnili za tu nejvlhčí a nejtemnější díru v útrobách toho hradu.

„Už vím, co mysleli tím létáním,“ řekla jsem, když jsem se zamyšleně z bezpečné vzdálenosti dívala přes okraj naší cely.

Gamba se také zadíval tím směrem a začal mě poučovat, že zde mají jediné vězení v říši, kde vězňové klidně mohou utéci, když chtějí. Musela jsem se v duchu uchechtnout, protože útěch představoval dlouhý volný pád.

Lehla jsem si na břicho a doplazila se k okraji, opatrně přes něj vystrčila hlavu a vyhlédla ven. Obloha byla všude kolem, i dole a kromě ní tam nebylo nic než prázdnota. Kdybych si vytáhla krk, abych viděla dál, uviděla bych určitě další cely, po obou stranách i nad sebou. Připadala jsem si jako včela ve včelí plástvi, jen někdo mi utrhl křídla.

V cele byla zima, vítr tam skučel a co bylo nejhorší, podlaha se svažovala. Sice jenom mírně, ale to stačilo. Měla jsem strach zavřít oči, bála jsem se, že bych se ve spánku mohla překulit a probudit se v náhlé hrůze, až budu sklouzávat dolů přes okraj. Nebylo divu, že v těchto celách se z lidí stávali šílenci.

‚Bohové, zachraňte mě,‘ napsal jakýsi předchozí obyvatel cely na zeď něčím, co podezřele připomínalo krev, ‚modř volá.‘ Zpočátku jsem přemýšlela o tom, kdo to asi byl a co se s ním stalo, později jsem to už raději nechtěla vědět.

Kdybych jen dokázala držet jazyk za zuby...

...

Přišlo mi, že už v té cele tržíme celou věčnost. Možná mají naši věznitelé v úmyslu nechat nás tu uhnít.

Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Adam i Gamba spali. Nechápu, jak mohou spát, já nemohla ani zavřít oči, abych se hrůzou nerozklepala. Bála jsem se, že se překulím a vypadnu do prázdnoty. Ale chápala jsem, že si potřebují odpočinout. Od chvíle kdy jsme dorazili do tohoto divného místa, oba zestárli o sto let. Byli nemluvní a tvářili se utrápeně. Už kvůli nim jsem doufala, že se odsud brzo dostaneme.

Vyškrábala jsem se na nohy, přešla ke dveřím, na které jsem párkrát zabušila a starostlivě se ohlédla, jestli jsem mé spolubydlící nevzbudila.

Ve dveřích se otevřelo okénko. „Proč děláš hluk?“ zabručel strážný, s krví podlitýma očima.

Hlavně mu nedávej najevo, že máš strach, připomněla jsem sama sobě. „Jak by se ti líbilo být bohatý?“ zeptala jsem se.

Strážný přimhouřil oči: „Mlč, ty čarodějko,“ varoval mě.

„Zlato,“ zkusila jsem znovu a nasadila úsměv. Doufám, že je tak tupý, jak vypadá a tato taktika se mi vyplatí: „Tam odkud pocházíme, je plno zlata, rozdělíme se s tebou...“ Strážný zabručel. Řemen, který držel v ruce zasvištěl vzduchem a zasáhl dveře mezi námi, až to vydalo obrovský hluk. Otočila jsem se po spících spoluvězních a zjistila jsem, že už dávno nespí. Oba mě sledovali starostlivým obezřetným pohledem.

 „Chceš říct ještě něco?“ strážný držel řemen mezi pěstmi a prudce jej napínal a uvolňoval. To práskání mě přimělo uhnout pohledem. Žalářník se dal do smíchu.