Stíny vlastních snů...

Kapitola 3

Co mám asi tak celý víkend dělat doma? Ještě když má být nejteplejší víkend za celý měsíc.

Třeba když vydržím být v sobotu doma a budu předstírat, že se učím, tak mi nedělní trest tatík odpustí.

No nic, jde se spát. Na vymyšlení záchranného plánu mám celý zítřek.

...

Mně se sny moc nezdají, a když už, tak nedávají smysl. Tento ale smysl dával a tím víc mě to děsilo.

Děsilo mě to, že jsem se mohla sama rozhodovat o tom, jak se zachovám, ne jen nelogicky konat věci, jaké bych normálně nikdy neudělala.

I myšlenky mi v hlavě plynuly, jako bych byla vzhůru.

Jednoduše to vypadalo, že mám nad sebou plnou kontrolu - jako za bdělého stavu.

Snažila jsem si vsugerovat, že před sebou vidím medvídka koalu, abych zjistila, zda mám pod kontrolou celý sen a ne jen sebe v něm. Bohužel marně, medvídka jsem nezhmotnila, jediné čeho jsem svým snažením dosáhla, byla ukrutná bolest hlavy.

Moment, ve snu mně bolí hlava? Na tomhle faktu je něco špatně.

Zavřela jsem oči, snažila se sama sebe uklidnit a srovnat si své zmatené myšlenky, aby mě hlava přestala bolet. Celkem se mi to i povedlo, ne teda úplně, ale už to nebyla taková bolest.

Otevřela jsem znovu oči a snažila se zjistit, kde to vlastně jsem.

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, byla jsem v nějaké místnosti, která měla tvar kruhu, jako mívaly hradní věže. Ve zdi bylo jen jedno okénko ve tvaru luku s hodně napnutou tětivou, když jsem se z něj vyklonila, zjistila jsem, že mám pravdu.

Byla jsem ve vysokánské věži, uprostřed obrovského hradního komplexu. Po ochozech se procházelo asi 10 mužů ve středověkých zbrojích a každý měl v ruce dlouhé kopí a u pasu meč v pochvě.

Zacouvala jsem od okna přes celou místnost k protilehlé zdi, po které jsem se svezla do dřepu a dala si hlavu do dlaní.

Kde to k čertu jsem? Musím se probudit, nejsem totiž zrovna fanda středověku. Ale jak se probudit? Štípnutí! Říká se přece: Štípni mně, ať zjistím, že se mi to jen zdá.

Vzala jsem mezi dva prsty kůži na lýtku, a co nejvíc stiskla. „Auuu!“

Tak tohle není dobré. Tohle by nemělo bolet, pokud spím.

Co se to děje? Z očí mi začaly téct slzy a pomalu jsem propadala panice. Už aby bylo ráno. Chci se z tohohle snu-nesnu probudit!

Po dobré půl hodině, co jsem zoufalá seděla pořád na stejném místě, si mé uplakané oči přivykly místnímu šeru a já jsem si všimla výklopných dveří v podlaze, měli tvar pravidelného čtverce.

Pokusila jsem se posbírat a po čtyřech jsem se k nim doplazila.

Otevřít šli kupodivu lehounce a dokonce ani nevrzly.

Za dveřmi se nacházelo točité schodiště, které osvětlovalo jen světlo z venku, díky malým kulatým otvorům ve zdech, chvíli jsem jen tak zírala dolů a pak se vydala vstříc neznámému.

Když jsem tak kráčela dolů, všimla jsem si, že na zdech jsou zvláštní kresby tvořící působivé ornamenty, které jsem ještě nikdy neviděla.

Pod schody se nacházela chodba s desítkami dřevěných ozdobných dveří.

Asi třetí dveře na levé straně chodby byly pootevřené a z nich ke mně doléhaly hlasy. V té místnosti evidentně probíhala celkem živá debata. Na místě jsem zkoprněla a zaposlouchala se do hovoru.