Stíny vlastních snů...

Kapitola 14

Tak se mi to povedlo o den dřív, ale jenom jedna... :) ;) Zítra kolem 11 hodiny večer přidám další... :) ;) Alča :)

REYA

Všechno co cítím, je bolest. Celé tělo mě neuvěřitelně pálí. Vnímám jen bolest a tlumené hlasy přicházející z temnoty. Kde to jsem? I když se snažím, nedokážu otevřít oči. Tichá slova se stávají srozumitelnějšími.

„Kdy se konečně probudí?“ říká hlas, který bych poznala i mezi milionem jiných, patří totiž Adamovi. Odpověď neslyším, ale po chvilce zase promlouvá Adam: „Děkujeme za doprovod k východu, odtud už trefíme.“

Chvilku je zase klid a já se pokouším pohnout rukou. Nic se neděje. Pokouším se otevřít oči, nebo nějak jinak dát najevo, že už nespím, ale nic se mnou nespolupracuje. „Moc se ti omlouvám, ale musím si tě přehodit přes rameno, abychom odtud mohli slézt…“ chvilkově se odmlčí, ale potom zmučeným hlasem pokračuje. „Pokusím se, aby to bolelo co nejméně…“

Než mi stačí dojít význam jeho slov, bolestivě se mnou pohne a já upadám do tmy. Bezvědomí nade mnou znovu přebírá vládu a táhne mě pryč ze spárů bolesti.

...

Všechno je těžké a bolavé a nic se stále nehýbá. Oči i ústa mám pevně zavřená, odmítají se otevřít. Jsem odsouzená k němotě a slepotě. Znovu nabývám smyslů, i když bezvědomí se nade mnou vznáší jako hrozící trest.

Ze zvuků se stávají hlasy.

„Sestřičko, jak dlouho už se vlastně neprobrala?“ Slyším mámin starostlivý hlas. Chtěla bych jí říct, že už jsem vzhůru, ale rty jako bych měla k sobě přilepené vteřinovým lepidlem. Nemůžu je rozevřít a odpovědět. Ještě chvilku se snažím, ale pak to vzdávám. Celé tělo mě neposlouchá. Je to, jako bych už nebyla jeho pánem.

Sestřičky odpověď jsem asi neslyšela, jen mamka znovu reagovala a uplakaným hlasem odpovídá: „Vážně tak dlouho? Je něco špatně, že se tak dlouho neprobrala?“

‚Mami, neplač, já jsem vzhůru!‘ snažím se opět promluvit, spíš zakřičet. Ale nejde to. Nedokážu to. Nad mým zoufalstvím se opět stahují mračna a já znovu upadám do uvolňujícího bezvědomí. 

...

 ..

Bezvědomí mě opět na chvilku pouští ze svých spáru.

„Já nikam nejdu!“ To je Adam! On je tady… Silou vůle se opět snažím probudit. „Chci u ní zůstat!“ pokračuje a jeho hlas připomíná spíš šepot.

„Adame, měl by ses vyspat.“

„Ne! Gambo, už jsem ti snad tisíckrát řekl, že od ní nejdu! Je to moje vina! Měl jsem jí hlídat a já…“ hlas se mu láme bolestí. Chtěla bych k němu natáhnout ruku a utěšit ho, ale pořád své tělo neovládám. Zatracená nemohoucnost! Je to až frustrující. „…já si nic nepamatuju. Nevím, co se tam stalo. K čertu! Nepomohl jsem jí! Nezabránil jsem tomuhle! Měl jsem jí chránit!“ pokračoval, ale ke konci už byla v jeho hlase slyšet zlost. Zlobil se na sebe a hodně.

Nesmí se na sebe zlobit! Nemohl za to! Byl pod jakýmsi kouzlem té prokleté královny. Nemůže se obvinovat!

Začínala jsem být zoufalá z toho, že mu to nemůžu vysvětlit.

„Navíc… Chci tu být, až se probudí. Musím tu být.“ Říká už jemnějším hlasem a cítím, že mě bere za ruku. Jak krásný to pocit.

„Chtěl bych vědět, co se tam stalo,“ mumlá po chvíli Adam.

„Až se Reya probudí, určitě nám všechno povypráví. Důležité je, že to zvládla, že máme krystal a že je v pořádku.“ Souhlasím s Gambou – všechno dopadlo dobře, ale Adam je jiného názoru, protože se rozčílil: „V pořádku?! Připadá ti v pořádku?! Vždyť se za celou tu dobu, co jsme jeli zpět na hrad, neprobudila! Ani teď ještě není při vědomí! Tomu říkáš v pořádku?!“