Stíny vlastních snů...

Kapitola 9

Plavala jsem do hloubky a doufala, že si mě ta obluda najde dřív než se utopím, abych jí stihla alespoň zranit. Na její zabití jsem si nedělala naděje, přece jenom – praxi v bojování s obludami nemám a zbýval mi poslední nůž.

Najednou se mi omotalo něco kolem pasu. ‚Tak a jdeme na závěrečné kolo,‘ pomyslela si a nechala se táhnout.

ADAM

Držel jsem jí v náručí a krom vody v plicích se zdála být v pořádku. Už je to dobrý, už je u mě. Svíral jsem jí bezpečně v náručí a nechtěl si přiznat jak obrovsky se mi najednou ulevilo. Odmítal jsem jí pustit zase zpět do vody. At si říká co chce, už do vody nepůjde. Dopádluji ke břehu a vymyslíme jiný plán. Ale než jsem se nadál, tak jsem jí zase ztratil.

Musel jsem jí pustit, protože se loď zahoupala a oba bychom přepadli. Než jsem znovu získal rovnováhu a stihl jí zase vtáhnout do náručí, skočila zpět do vody.

Znovu jsem jí ztratil z dohledu. Znovu se vydala do nebezpečí. Šílel jsem bezmocností.

Měl bych se uklidnit, vždyť právě kvůli tomuhle k nám přišla. Přišla kvůli záchraně naší země, tak proč teď vyšiluju když se snaží zdolat první úkol na cestě k naší spáse?

Ač jsem sám sebe snažil ukecat, hrůza mě jímala čím dál víc. S každou vteřinou kdy se Reya nevynořovala, má nervozita stoupala na intenzitě.

Tohle není normální! Takovej strach jsem v životě neměl.

‚Tak už si to konečně přiznej, pitomče!‘ Okřiklo mě svědomí. ‚Zamiloval ses!‘

REYA

Přitahovala si mě opět k tlamě. Nechápu proč je tak umanutá, že už se mě po třetí snaží sežrat. Nebyly jsme v takové hloubce jako předtím, takže jsem si všimla nože, který v ní byl stále zabodnutý. Rozmáchla jsem se nohou a na nůž vší silou, kterou jsem dokázala vyvinout, došlápla. Ten se zabořil celý, včetně mého chodidla do její kůže. ‚Fuj‘ ušklíbla jsem se v duchu a nohu odtud vytáhla. Obluda se evidentně dost naštvala a vymrštila se opět z vody. I se mnou.

GAMBA

Velký, tlustý a hnusný červ trčel z vody a v jednom z chapadel svíral Reyu asi pět metrů nad hladinou. Snažil jsem se všimnout jakékoliv známky zranění, ale vypadala v pořádku.

Oddychl jsem si a začal přemýšlet co budeme dělat dál. Vzpomněl jsem si, jak mě jako kluka učil můj mistr pár starým kouzlům. Jedno z nich mělo nepřítele omráčit. Nevěděl jsem jestli to zabere, ale musel jsem to zkusit.

Nebylo co jiného dělat. Adam byl pořád na lodi a vypadal nešťastně, jako dítě, kterému vezmete oblíbenou hračku.

Derek a Danielem stříleli po obludě šípy, ale jen do trupu aby nezranili Reyu. Bohužel to vypadalo, že má tělo pokryté pancířem, protože se šípy bezmocně odráželi a dopadali do vody. Kluci to však nevzdávali.

Do háje, kdybych jen nezapomněl jak to zaklínadlo bylo.

Najednou jsem si vzpomněl, jako bych se ho učil teprve včera.

„Klaním se ti noci tichá, a vzývám sluhy tvé, aby ku pomoci mi v dobrém přišli, a vypudili zlo z tohoto místa, které tu zapustilo kořeny proto, aby štěstí a lásce nepřálo. Proto žádám síly dobra i duchy laskavé, aby toto místo vyčistili od všech zákeřných a podlých sil. Ve jménu nespočetných Hvězd i ve jménu Měsíce co nad nespočetnými nocemi bdí Vás žádám, vypleňte zlo zde přebývající, protože pouze síly dobra sem přijíti mohou. Taková jest vůle má,“ slova jsem pronášel co možná nejklidnějším a nejvyrovnanějším hlasem, kterého jsem byl momentálně schopen, aby získala patřičnou váhu.