Stíny vlastních snů...

Kapitola 4

Celý den jsem byla myšlenkami jinde.

Podle mamky jsem dokonce vypadala jako přejetá parním válcem. Asi to bylo tím, že jsem neustále myslela na tu noční můru. Radši jsem šla mamce z očí, aby neměla touhu se pitvat v tom, co mě trápí. Nechtěla jsem to s ní rozebírat. A stejně, co bych jí asi tak řekla?

Šla jsem na zahradu a lehla si do houpací sítě, kterou máme nataženou mezi třešní a jabloní. Koukala jsem na mraky, které pluly po obloze.

Snad po tisící jsem si ten sen přehrála v hlavě.

Divné bylo, že jsem si ho pamatovala. Celý, slovo od slova, čin od činu. Málokdy jsem si své sny pamatovala, teda když už se mi náhodu nějaký zdál. A když už se zdál a já si ho ráno pamatovala, tak určitě ne celý a ještě s detaily.

Ty detaily… Tváře mužů, ornamenty na schodišti, výzdoby a vybavení místností… Pamatovala jsem si je přesně. Kdybych uměla malovat, určitě bych je dokázala nakreslit do sebemenších podrobností.

No, nejděsivější na tom všem byla ta modřina na mém zápěstí. Znovu jsem si jí začala prohlížet. Je možné, že bych si to nějak sama udělala ve spánku?

Byla jsem tak unavená, že se mi po chvíli začali zavírat oči a já pomalu usnula.

...

„Reyo, vstávej, je na čase nám povědět tvůj příběh.“ Zazněl nade mnou mile mužský hlas.

Otočila jsem se na druhý bok a zašeptala: „Ještě ne tati, když už musím mít toho zaracha, tak mě nech alespoň spát.“

Muž se uchechtl a znovu začal mluvit: „Reyo, vstávej, je svolaná rada a očekává vysvětlení, proč ses nám potulovala po chodbách.“

Po chodbách? Otevřela jsem oči a rozespale se zadívala na narušitele mého spánku.

Nebyl to táta, jak jsem si myslela, ale Gamba a já byla zpět v té komůrce, kam mě v minulém snu zamknul.

„Co to k čertu… Ne, ne, ne, ne, to není možné, tohle není pravda, to je nereálné, nemožné, ne, ne, ne,…“ vykřikovala jsem a zároveň se sunula do rohu postele, k pelesti. Zběsile jsem kroutila hlavou, abych ten sen zaplašila a vrátila se do reality.

„Co se děje?“ Gamba se na mě díval vyděšeným a zároveň zaujatým pohledem.

Pohlédla jsem na něj se slzami v očích a položila mu otázku, která se v posledních pár hodinách zdála, jako nejdůležitější otázka na světě: „Je tohle sen?“

Gamba si mě nechápavě prohlížel a bylo na něm vidět, že neví jak mi odpovědět. Po chvilce se usmál a promluvil: „V jistém smyslu, je celý náš život určitým typem snu.“

Jak tohle mám asi chápat sakra?

Dobře, řekněme, že to není jen sen. Jaká je taky pravděpodobnost, že sen z minulé noci bude mít pokračování? A to ani znovu nepřemýšlím nad ostatními divnými věcmi spojenými s tímto ‚snem‘.

Tohle je všechno až moc reálné, než aby to byl sen.

Musím zkusit zapomenout na všechno, co jsem se učila ve fyzice i ostatních předmětech a věřit, že existuje i jiná realita než ta, ve které jsem do teď žila. Zkusím věřit, že ve spánku projdu jakousi bránou do jiného světa…

To je dobrá haluz, jak mám o tom asi sama sebe přesvědčit, nechce se mi ani věřit, že jsem ochotná tomu zkusit uvěřit…

Gamba trpělivě pozoroval, jak v sobě svádím jakousi bitvu a dával mi dostatek času, abych se vzpamatovala.