Stíny vlastních snů...

Kapitola 35 - 2. část

Omlouvám se, vím, že jsem slíbila, že to bude včera, ale už zase nějak nestíhám... :( :)

...

Nějakým zázrakem se mi povedlo utéct z od té bandy pomatenců s manipulativním šaškem v čele, i s tou tajemnou knihou. Bohužel jsem ještě neměla vyhráno.

Prodírala jsem se lesem a myslela jen na rituál. Věděla jsem, že sama to nemám šanci zvládnout, ale musela jsem to zkusit.

Přestala jsem bezhlavě utíkat do neznáma a v zápalu přemýšlení jsem si začala mumlat: „Katan říkal, že místo je na sever… Sever… Sakra! Že jsem se nepřihlásila na skauta! To bych věděla, kde je sever!“

Začala jsem se rozhlížet a stále přemýšlela: „Sever… Sever… SEVERKA!“ Okamžitě jsem zvedla oči k nebi, ale koruny stromů byly absolutně nepropustné a ani tam, kde náhodou bylo vidět kousek nebe, se nedalo určit, kde je ta zatracená hvězda.

„Do háje! Jak se určí sever?“ zoufalý tón mého hlasu mě skoro až zaskočil.

Bezradně jsem se čelem opřela o strom před sebou. Kupodivu jsem si nepoškrábala čelo o kůru, ale hlava mi spočívala na měkkém podkladu. „No jasně! Mech! Mech přece roste na stromech ze severní strany!“ Automaticky jsem si pleskla dlaní do čela, na znamení, že mi to konečně došlo a vyběhla směrem, který jsem určila jako sever. Snad jsem se trefila.

Vzhledem ke svažitému terénu a podle toho, kolikrát jsem zakopla o vlastní nohu, jsem měla po chvíli běhu dojem, že si brzo doopravdy ublížím.

Zpomalila jsem a udýchaně si na chvíli kecla na zadek.

Tohle místo připomínalo les v jakési pochmurné, hrůzostrašné pohádce – místo, kde se čas na staletí zastavil a na člověka může každou chvíli vyskočit jakási uslintaná lidožravá obluda a zhltnout ho.

Husté větve nad mou hlavou propouštěly jen sporé paprsky měsíčního světla. Strachy se mi svíral žaludek a po zádech mi neustále lezl mráz, tak jsem se raději dala zase do pohybu.

Namáhavě jsem slézala po kluzké mechovité stráni a vlastní chraplavý dech mi zněl v uších jako funění jakéhosi strašlivého divokého zvířete.

Když jsem konečně dosáhla jakési loučky, kde mi měsíční svit umožnoval nahlédnout do knihy, unaveně jsem sebou plácla do trávy. Dala jsem si chvilku na vydýchání a pak se okamžitě pustila do studia.

...

Zadívala jsem se na měsíc a doufala, že ještě není půlnoc a že mám ještě čas.

Z knihy se mi povedlo vyčíst, že rituální místo se nachází na jakém si útesu nad mořem na konci území, které se nazývá ‚Nový les‘. Podle mapky, která byla v knize nakreslená, jsem se moc zorientovat nedokázala, protože jsem nevěděla, kde jsem. Nebyl tu žádný záchytný bod.

Vyřkla jsem krátkou modlitbičku, abych hledané místo neminula a aby toto byl správný směr.

Dále v knize stálo, že dané místo se pozná podle značky vytesané do skály. Značka má vypadat jako hvězda, hvězda, která je složena ze čtyř krystalů. Z krystalu vody, ohně, země a vzduchu.

Pak následoval jen krátký odstavec o rituálu, podle kterého, to vypadalo, že rituál je velice jednoduchý. Je jen potřeba dané krystaly věnovat moři a to dnes, přesně o půlnoci. Nic víc, nic mín.

„No, to by nemělo být tak těžké…“ poznamenala jsem si pro sebe nahlas a zaklapla knihu. Ještě jednou jsem se prosebně zadívala na měsíc, znovu se dala do pohybu a doufala, že běžím na sever.

Běžela jsem, co mi síly stačili, a snažila se ignorovat větve, které mě šlehaly, svými kostnatými prsty mě píchaly do tváří, zadrhávaly o šaty a sem tam jsem mi nějaká větev vytrhla i pár vlasů.

Hlavou mi proběhla myšlenka na to, jestli by někomu vadilo, kdybych rituál vykonávala plešatá, protože mé vlasy za chvíli budou všude po větvích, místo na mé hlavě.

Levou nohou jsem najednou šlápla přímo na ostrý kámen a bolestně vzlykla. Tenké podrážky jakýchsi středověkých sandálků skýtaly měkkým chodidlům chabou ochranu. ‚To jsem rovnou mohla jít bosa!‘ vztekala jsem se v duchu.

S trhnutím jsem ponořila nohy do ledové vody mělkého potoka, podél kterého jsem zrovna běžela a brodila se jím.

‚Co jen bych teď dala za mé staré glády, které mám zastrčené doma pod postelí!‘

Zaslechla jsem zvuk praskající větve a okamžitě se ohlédla. Nedokázala jsem určit, jestli mě někdo pronásleduje, nebo zda mi v uších kromě zběsilého tepu zní ještě imaginární praskání větví.

Každopádně jsem nehodlala okolkovat a čekat na to až to zjistím. Znovu někde poblíž praskla větev a já okamžitě vyskočila z potůčku a dala se do zběsilého úprku.

Má fantazie pracovala na plné obrátky a při představě co všechno se tady v okolí může skrývat, jsem ještě zrychlila.

Hnána strachem jsem pádila lesem větev – nevětev, kamen – nekamen. Znovu se ozval nějaký praskot a já sebrala odvahu, abych se zoufale ohlédla. Měsíc se vpíjel do oblohy a zdálo se, že mě pronásledují samotné stíny, vzdouvající se oblaka temnoty hrozila, že mě celou pohltí a nezbude po mě ani stopy.

Prudce jsem se obrátila zpět a upřela pozornost na prostor před sebou. Běžela jsem přímo k okraji příkrého srázu, ale na to, abych zpomalila sílu, která mě hnala kupředu, už bylo pozdě. Příliš pozdě na cokoli.

Stačila jsem jen hrábnout po štíhlém kmeni břízy, přečnívající nad skalnatou roklí.

Hladká kůra mi proklouzla pod rukama a neposkytla záchytný bod ani naději. S výkřikem jsem sjela po okraji srázu do prázdna.

ADAM

Díky Gambovu plánu a Derekovým značkám, které nám zanechával, jsme poměrně snadno našli jeho i místo, kde se Katan se svými kumpány utábořili.

Zalehli jsme do křoví na kraji lesa, který obklopoval nepřátelský tábor. Asi hodinu jsme beze slova sledovali, co se v táboře děje, kdo přichází a odchází, umístění a střídání hlídek a veškerý pohyb mužů, především Katana.

„Kde je Reya?“ bylo mi divné, že jsem jí za celou hodinu ani jednou nezahlídl.

„Utekla odsud,“ řekl Derek úplně bez zájmu.

„Cože? A kam?“ zděsil jsem se.

„Tamtím směrem,“ řekl snad ještě klidněji než předtím a rukou naznačil směr.

„A tos nešel za ní?“ zeptal jsem se na půl nevěřícně a na půl zoufale. Jak jí ten pitomec mohl nechat jít samotnou?

„A to sem se měl rozkrájet?“ zeptal se Derek, jako bych byl úplný blbec.

Už jsem se zvedal, že mu jednu vrazím, když se začalo v táboře něco dít.