Stíny vlastních snů...

Kapitola 11 - 1. část

Doufám, že se to bude líbit i když je to spíchlé horkou jehlou... :D Druhou část přidám snad během zítřka. Zatím ahoj a hezké čtení. Aja ;)

Ozval se skřípavý zvuk otevíraných dveří a Adam se okamžitě napjal. Přistrčil mě ke zdi a obmotal kolem mě své paže, jakoby mě chtěl skrýt. Zadržela jsem dech a snažila se zastavit tlukot svého srdce. Chvíli nebylo nic slyšet a pak se najednou rozsvítilo světlo.

"Adame, myslel jsem, že jsme si to dostatečně vysvětlili," řekl Gamba kysele.

„Jako kdybys sám moc dobře nevěděl, že hlava srdci poručit nedokáže!“ odvětil Adam a já cítila, jak se celý napjal.

„Neměl jsem to nechat zajít tak daleko, měl jsem to předvídat, jste oba tak mladí… No… To je jedno, předejít tomu se mi nepovedlo, každopádně to zarazím!“ Gamba zněl autoritativně a mě se začali třást kolena. Takhle jsem ho ještě neviděla.

"Nevzdám se jí, budu tam, kde bude ona! Budu ji chránit!" trval si Adam pevně na svém.

Odtáhl se ode mě jen natolik, aby mohl čelit Gambovi. Nakoukla jsem přes něj a viděla jsem, jak kolem nás Gamba obchází v půlkruhu.

„Adame, víš, jak znělo proroctví?“ řekl Gamba už mírněji, Adam jen přikývl a Gamba pokračoval: „Pak víš, že končilo slovy: Záchrana Cadmianů je podmíněna obětováním Vládce snů, aby se v jiné podobě opět za tisíc let mohl navrátit k další pomoci.“ Udělal dramatickou pauzu, postavil se před Adama a dost důrazně dodal: „Nemůžeš jí zachránit!“

Na to Adam neměl co říct. Měla jsem toho dost, myslím, že tomuhle mám taky co říct! A tak jsem se postavila na špičky, abych byla za Adamem vidět a hrdým hlasem, který mi byl cizí, jsem pronesla: „Nedělejte jako bych tu nebyla! Navíc mám do toho taky co mluvit!“ Adam ustoupil kousek do strany, abych byla vidět, ale pořád přede mnou tvořil štít.

"Ne. Tady není o čem mluvit! Adame, nařizuji ti – jdi od Reyi dál!" Zaduněl Gambův hlas.

Adam pod rozkazem shrbil ramena. Bylo víc než jasné, že musí poslechnout, ale byl mu v očích vidět boj. Sváděl v sobě velkou bitvu, zda má poslechnout přímý rozkaz muže, který ho vychoval, nebo bránit to něco, co je mezi námi.  

"Adame!" Zařval znovu Gamba. "Říkám to naposledy – jdi od ní!"

"Ano, pane." Sklopil oči a smutně odpochodoval kus stranou. Neměla jsem mu to za zlé. Celý život ho učili poslušnosti a vštěpovali mu do hlavy pravidla. Nemohl to kvůli mně zahodit – nedovolila bych to. Vždyť ani nejsme z jednoho místa. Gamba má vlastně pravdu.

"Vypadni odtud!" Vyštěkl na něj Gamba. "Běž se dát dohromady!"

"Ano, pane. Omlouvám se, pane." Adam upíral oči k zemi. Snažil se po mě vrhnout letmým pohledem, ale byl příliš zahanbený a tak prostě vyrazil ven z místnosti.

"Omlouvám se," zamumlala jsem, neboť jsem si nebyla jistá, co jiného mám říct. Stále ještě jsem cítila Adamovu přítomnost. Místo na mém boku, kde měl položenou svou dlaň, pálilo jako něžná připomínka.

"Mě se nemusíš omlouvat," řekl mi Gamba a jeho výraz v obličeji byl mnohem jemnější, než když mluvil se svým (skoro) synem. "Musíte tomuhle zabránit. Pokud je opravdu potřeba tě v této zemi obětovat, aby si nás zachránila. Nezvládl by to. Jdi do svého pokoje, zapomeň, že se tohle kdy stalo a modli se, aby zapomněl i on."

"Ano, samozřejmě," rychle jsem přikývla a opatrně překročila knihy. Skoro jsem se zvládla dostat ven, než mě Gamba zastavil: "Někdy si musíte vybrat mezi láskou a povinností. Je to těžká volba, ta nejtěžší, jakou kdy učiníte, ale existuje jen jedno správné řešení."