Stíny vlastních snů...

Kapitola 32 - 2. část

„Prosím pěkně, jsi připraven, pane?"

„Samozřejmě, chlapče. Hned co Reya dokončí poslední přípravy, budeme moci vyrazit do sálu."

Chvíli jsem ještě zírala na Gambu rozmlouvajícího se sluhou, ale pak jsem rychle odběhla do svého nového útočiště. Přidělili mi totiž nové komnaty. Byly to obrovské honosně zařízené místnosti, které nyní náležely jen mě. Byla jsem z toho nejdřív vyplesklá, ale královna prý trvala na tom, že si zasloužím jen to nejlepší. Doběhla jsem k truhlici a začala se v ní přehrabovat, hledala jsem závoj hodící se k šatům, které jsem měla na sobě. Byla to zlatě jantarová tunika s dlouhými rukávy a rozparky, které odhalovaly překrásnou perličkovou výšivku na spodních šatech. Nakonec jsem se rozhodla, že si závoj brát nebudu, protože jsem místo něj objevila překrásnou čelenku spletenou ze zlata a stříbra. Opatrně jsem si jí nasadila na hlavu a přehodila přes ní ofinu. Když jsem se viděla v zrcadle, málem jsem sama sebe nepoznala. Místo umouněné obyčejné holky se v zrcadle zjevila opravdová krásná princezna. Dalo by se to skoro považovat za opravdovou zázračnou proměnu. Pak jsem si ještě uhladila sukni, rozhodnutá dokázat celému dvoru, že mezi ně dokáži zapadnout.

Vrátila jsem se do předpokoje a zeptala se Gamby: „Jsem dost upravená?"

Dlouho mlčel, než odpověděl: „Tak tohle nedopadne dobře!"

Zklamaně jsem se zamračila a dotkla se rukama sukně a závoje. „Co není v pořádku?"

„Nic. A v tom je ta hrůza!" prohlásil tiše. Napřáhl ke mně ruku. „Pojď, vrhneme se do jámy lvové, co říkáš?"

S úsměvem jsem ho vřele uchopila za ruku a lehce mu ji stiskla. „Dostaneme, co chceme!" řekla jsem mu rozhodně. „Na tuhle Katanovu frašku neskočíme a dostaneme z něj potřebné informace!"

Odpověděl nejasným zamumláním. Nebylo to tak přesvědčivé, jak bych si přála, takže i přes své odhodlání jsem pocítila znepokojující mrazení v zádech, zatímco jsme už pochodovali k sálu.

Jen co jsme vstoupili do sálu postranním vchodem, všimla jsem si, že do zářící místnosti vcházelo nejméně padesát mužů a žen hlavními dveřmi. Znovu jsem se pozastavila nad tím, že královna tohle dovolila. Že dovolila uspořádat tuhle frašku jen proto, že si to ten pomatený Katan přál. Původně jsem protestovala, že se plesu nezúčastním, ale bylo mi důrazně připomenuto, že by to byla urážka královny i Katana, protože ples byl na jeho počest, tak jsem své protesty vzdala. Nechtěla jsem působit žádné problémy. Jediné co mě mohlo zachránit, byl Adam. Ale ač jsem očima šmejdila po davu sebe víc, nikde jsem ho neviděla. ‚Že ho Gamba zase něčím zaúkoloval, aby se nemohl plesu účastnit?‘ pomyslela jsem si smutně

V sálu panoval nepříjemný ruch a mezi spoustou hostů se proháněli velcí psi. Služebníci v královských barvách s rameny prohnutými pod těžkým nákladem běhali s obrovskými podnosy s ovocem a masem. Hezké služebné roznášely konvice vína a medoviny ke svlažení vyschlých hrdel hlučného davu.

Gambo!" ozval se výkřik. Já i Gamba jsme se otočili tím směrem a uviděli prošedivělého starého muže, sedícího na jedné z židlí rozmístěných po stranách sálu, jak vehementně na Gambu mává.

Gamba se hlučně rozesmál. Potom ztišil hlas a řekl mi: „To je můj starý přítel, pokud mě omluvíš, půjdu si s ním trochu poklábosit."

Zdržela jsem se poznámky, že se tu bojím zůstat sama, usmála jsem se na něj a kývnutím hlavy ho za dotyčným poslala.

Jen co odešel, tak nečekaně zapraskalo v krbu a vyšlehl v něm oheň. Psi se rozštěkali a uskakovali před prskajícími uhlíky. Lidé v sále na okamžik zmlkli a všechny oči se upřely k právě vstupujícímu muži.