Stíny vlastních snů...

Kapitola 10

Ahoj :) Tahle kapitolka je trošku ošizená, ale snad se i tak bude líbit... :)

Z večerní oslavy se vyklubal ples. Moc šťastná z toho nejsem. Jediný tanec, který umím je polka a ani ta se skutečné polce moc nepodobá.

Musím se pokusit se do Cadmie nedostat a mohla tak tu akci prošvihnout. Nerada bych všem tamním lidem předvedla, jak je ta jejich slavná zachránkyně chromá. Takže plán je jasný – nesmím usnout!

Ještě chvilku jsem nad tím přemýšlela, když ke mně přišla sestřička (naštěstí jiná než ta protiva minule) a cpala mi teploměr.

Zapomněla jsem skoro, kde jsem a proč. Ale realita je stále drsná. Nacházím se v nemocnici kvůli té epilepsii, kterou vlastně vůbec nemám! Vyčkala jsem deset minut, než se sestřička vrátila a vzala si ode mě teploměr.

„Máš zvýšenou teplotu. Vydrž, změřím ti ještě tlak,“ natáhla jsem ruku a nechala ji, ať dělá, co umí. Nutno podotknout, že to moc neuměla. „Jsem tu na školní praxi, víš? Jsem ze střední zdravotnické školy,“ vysvětlila mi omluvně.

Na to jsem neměla co říct, tak jsem se na ni jen usmála a změnila téma: „Nevíš, co se se mnou bude dnes dít? Nebo kdy mě pustí domů? Jsem tu sice teprve od včerejška, ale… prý jsem epileptička, ale oni vůbec nic nechápou. Kdy zjistí, že jsem docela zdravá?“

„Nevědí toho o moc víc než ty. Vlastně je to jenom podezření na epileptický záchvat, takže z toho možná ani nic nebude.  Ale to se ještě uvidí.“ Pak si posbírala všechny cerepetičky a u dveří se ještě otočila: „Musím i za jinými pacienty.“

A já zase osaměla. Posadila jsem se na posteli, rukama pevně objala kolena a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

Pak se na chvilku zastavila mamka s taťkou na návštěvu, ale spěchali, protože měli jít večer do divadla. Lístek měli koupený už dlouho a na představení se moc těšili. Mamka ho chtěla prodat, aby mohla být u mě, ale zakázala jsem jí to. Stejně, co by tu asi tak zmohla, ať si radši užijí představení a na chvilku zapomenou na starosti.

A pak nastal klid a nuda, takže se mi, samozřejmě k mé smůle, povedlo usnout.

---

"Koukám, že už toho máš dost," povzdechl si Adam, když jsem z posledních sil věšela asi miliontý slaměný věnec, pomáhala jsem se zdobením jídelny, abych se necítila tak nevyužitá. "Co kdybychom se chvíli věnovali něčemu zábavnému?"

"Zábavnému?" Vrhla jsem na něj skeptický pohled. "Myslíš jako vážně zábavnému? Nebo máš na mysli zábavné dvouhodinové civění v bojovém umění? Nebo snad stojedna zábavných úderů mečem?"

"Něco, co alespoň připomíná skutečnou zábavu," odpověděl Adam. "Pojď."

Opatrně jsem slezla ze žebříku a následovala ho.

Jak mě Adam vedl chodbou k tanečnímu sálu, uvědomila jsem si, že jsem tu nikdy dřív nebyla. Bylo tu tolik míst, která jsem ještě neviděla. Bylo to ohromující. Gamba mi ukázal několik místností včetně knihovny, konferenčních prostor, které sloužily k pracovním účelům a nakonec katakomby sloužící jako vězení.

Adam zatlačil do vysokých dveří, aby se otevřely a zavedl mě do té nejkrásnější místnosti, jakou jsem kdy viděla. Překrásný strop vypadal, že se táhne do nekonečna, částečně i díky tomu, že byl celý ze skla. Na zlatých břevnech byly zavěšeny třpytivé diamantové lustry. Podlaha byla z mramoru a stěny byly bílé se zlatými ornamenty. Místnost trochu připomínala taneční sály z Disneyho pohádek.