Stíny vlastních snů...

Kapitola 34 - 1. část

Jak jsem slíbila, tak přidávám... ;) :D

ADAM

Konečně mám hotovo. Mám toho plné zuby, což není divu, když celý den jen plníte Gambovy příkazy typu: „Tohle odvez tam!“ „Udělej tohle i tohle a samozřejmě tohle!“

Je mi jasné, že se mě snažil držet mimo hrad, protože tu zaclání ten prohnilý Katan, ale už toho mám dost. Už déle nevydržím stát mimo. Musím se podívat co se děje s Reyou. Uvnitř mě svírá děsně znepokojivý pocit, že je něco špatně a já už ho nehodlám dál ignorovat!

Nezdržoval jsem se převlíkáním do slušného společenského oblečení, nebo koupáním. Tak jak jsem – špinavý a v potrhaných hadrech jsem se rozeběhl do tanečního sálu. Namířil jsem si to rovnou na balkón, abych měl lepší přehled.

Sotva jsem popadal dech, když jsem konečně doběhl k balkónovému zábradlí a začal se rozhlížet. Sál byl plný lidí v nejrůznějších škrobených maškarádách. Co se týče dam, bylo to jako přehlídka dortů – široké šaty plné mašlí a spousty dalších různorodých ozdob. Pánové za dámami moc nezaostávaly – škrobené šosy na sakách, spousta barevných pentlí a leštěné botičky působily spíš dětinsky, než urozeně.

Nicméně ač jsem se snažil sebevíc, Reyu jsem nikde neviděl a k mému zděšení, ani Katana. Naštěstí jsem zahlédl alespoň Gambu a tak jsem co nejrychleji seběhl dolů do sálu a rovnou na něj zaútočil: „Kde je Reya! Slíbil si mi, že na ní dáš pozor! Není tu ani ona a ani ten zloduch! Kde jsou!“

Vypadalo to, že můj vztek Gambu vůbec nepřekvapil. Když mě vzal s ledovým klidem za paži, nasměroval mě k východu ze sálu a řekl: „Pojď, promluvíme si někde v soukromí,“ tak už jsem vyloženě pěnil. Tohle se mi nelíbilo. Ani trošku!

Jen co jsme zašli do místnosti, která byla hned vedle tanečního sálu, tak jsem vytrhl ruku z Gambova sevření, prudce se na něj otočil a vyštěkl: „Tak?“

Gamba na mě jen zíral. Na jeho tváři panoval neutrální výraz. A když řeknu neutrální, tak myslím pořádně neutrální, na jeho tváři nebyla jediná známka nějaké emoce.

To už jsem myslel, že vzteky bouchnu! Tohle snad není pravda! Něco přede mnou tají! A evidentně zvažuje, jestli mi to vůbec říct. Začínal jsem mít o Reyu opravdový strach a začal jsem si nadávat, že jsem ten divný pocit, který mi celé odpoledne ohlodával vnitřnosti, neposlechl dřív. Mohl jsem tomu všemu zabránit. Bože, jsem to ale kus osla!

Frustrovaně jsem si vjel rukou do vlasů a zkusil to znovu, protentokrát trošku klidněji: „Gambo, prosím, řekni mi kde je. Co se s ní stalo? Kam jí ten zlotřilec odvedl.“

Má snaha ovládat se na Gambu evidentně zabrala, protože se konečně odhodlal se mnou komunikovat.

„Všechno ti řeknu, ale až se úplně uklidníš,“ řekl naprosto klidně. Copak on o ní nemá strach?

Opět se mi nepovedlo udržet nervy na uzdě a rozkřičel jsem se na něj: „To asi nepůjde! Nemůžu se uklidnit, když nevím co se s ní děje!“

„Vidíš? A přesně proto jsem se vás snažil držet od sebe! Vždy když se do toho zamotají city, tak jde všechno do loje! Proto jsem nechtěl, abyste k sobě něco cítili!“ na jeho hlase bylo znát, že ho ten jeho zázračný klid taky opouští.

„Dobrý, už chápu, proč si to nechtěl. Musím ti ale oznámit, že se ti to nepovedlo a já Reyu miluju! Tak mi už do háje řekni kde je!“ Už jsem se své nervy nesnažil ovládat. To prostě nemělo cenu. Gamba na mě, teď už také naštvaně, chvilku koukal, než pronesl: „Dobrá, řeknu ti všechno, ale musíš mi něco slíbit!“