Stíny vlastních snů...

Kapitola 38 - 1. část

Vím, že mi to trvalo zase o něco déle, než bysme všichni chtěli, ale konečně mám pro vás další kousek.

PS: Ani vám nedokážu dost poděkovat za vaši trpělivost s mým nepravidelným přidáváním a za to, jak moc si vážím toho, že tento příběh čtete... :) Zkrátka vám všem patří můj VELKÝ DÍK! :)

Al.

Bylo mi jasné, co musím udělat. V knize stálo, že krystaly vytvořil Vládce moří a taky tam stálo, že se krystaly musí vrátit tam, odkud pocházejí.

Nejsem úplný neandrtálec, abych si nedala dvě a dvě dohromady a nepochopila, že krystaly se musí vrátit do vody.

Vydala jsem se k tomu kameni, do kterého jsem předtím krystaly zasadila a začala je pomalu vyndávat, když v tom se do jeskyně přiřítil Derek.

„Jsou tu!!! Našli nás!!!“ pokřikoval a vyplašeně těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Já s Derekem je půjdeme zadržet, ty konej, co musíš,“ ukázal na mě a pak se otočil k Adamovi, „a ty tu zůstan jako její ochrana, kdyby se přes nás dostali!“

Adam jen přikývl, ale já se rozběhla a objala Gambu kolem krku. Slzy mě štípaly v očích a jen stěží jsem je zadržovala, když jsem ze sebe vydolovávala: „Bud opatrný… Oba musíte být opatrný…“

Gamba mě sevřel v otcovském objetí a mé snažní přišlo vniveč, rozplakala jsem se, jako malá holka. Moc dobře jsme totiž oba věděli, že at už se v následujících chvílích stane cokoliv, už se nejspíš nikdy neuvidíme.

Přes Gambovo rameno jsem se zadívala na Adama. Po Gambovi se mi bude neuvěřitelně stýskat, ale bylo mi jasné, že pokud ztratím Adama… Ztratím polovinu svého srdce.

Po tom, co jsem se rozloučila i s Derekem a ještě minimálně třikrát oběma zopakovala, aby se opatrovali, tak oba odešli. Zůstala jsem v jeskyni sama jen s Adamem. S ním a se svým těžkým úkolem.

Nebyla jsem ještě připravená rozloučit se Adamem a tak jsem se vrátila zpět ke kamenu a vydolovala z něj ostatní krystaly.

Přesně ve chvíli, kdy se slunce na obzoru dotklo hladiny moře, začala se celá země zmítat velkými otřesy.

Ze stropu jeskyně se odlamovaly kusy kamení a padaly k zemi. Jen tak tak jsme se jim stíhali uhýbat.

„Je nejvyšší čas,“ poznamenal Adam s očima starostlivě přišpendlenýma ke stropu. ‚To si myslí, že bych to bez jeho konstatování nepoznala?‘ řekla jsem si v duchu, ale už tak jsme byli v těžké situaci, tak jsem to nechtěla zhoršovat svým sarkasmem.

Vydala jsem se směrem k římse a po ní váhavě došla až na její okraj. Podívala jsem se dolů, kde se proháněly vlny, které pohlcovaly všechny padající kameny. Byla to fascinující podívaná, ale byla jsem na tomto místě z jiného důvodu.

Padla jsem na všechny čtyři, sevřela krystaly naposledy v hrsti, přiložila ji k ústům, zašeptala prosbu o záchranu Cadmie a hodila krystaly dolů. Dívala jsem se, jak dopadají do vody a pevně se držela římsy, abych nespadla za nimi.

Otřesy ubraly na intenzitě, ale nepřestaly. Otočila jsem se na Adama a vydala se směrem k němu.

Když jsem se postavila a udělala jsem tři kroky, ucítila jsem, jak mi něco malého dopadlo na záda a následné cinkutí mi prozradilo, že to dopadlo na zem.

Otočila jsem se a překvapeně zírala na čtyři krystaly, které leželi za mnou na kamenité římse. Byly to přesně ty krystaly, které jsem hodila do moře.

‚Jak je tohle možné?‘ ptala jsem se sama sebe v duchu a nic nechápala.

Posbírala jsem krystaly ze země a nechápavě jsem se zadívala na Adama, který stál na začátku římsy.

„Než je hodíš do moře, nemusíš říct nějakou říkanku? Zaklínadlo? Nebo něco takového?“

At jsem přemýšlela sebevíc, o žádné říkance jsem nevěděla, ale pro jistotu jsem požádala Adama, at se podívá do knihy.

Adam chvíli listoval v té knize, kterou bych nejraději hodila do moře i s těmi krystaly a když začaly otřesy opět nabírat na síle, zoufale vzhlédl: „Nic tu není…“

„Do kopru…“ ujelo mi vzteklé zaklení.

Začala jsem bezradně pochodovat po římse, aniž bych se starala, že se promenáduju na kusu kamene v takové výšce. Hlavu mi plně zaměstnávaly myšlenky na to, co jsem sakra přehlídla. Někde jsem musela něco vypustit.

A pak mi to došlo.

Jak já byla pitomá.

Vzpomněla jsem si na větu, která mě ještě nedávno děsila a na kterou jsem nějakým zázrakem zapomněla. Větu, která stála v proroctví: Záchrana Cadmianů je podmíněna obětováním Vládce snů, aby se v jiné podobě opět za tisíc let mohl navrátit k další pomoci.

Je to logické.

Krystaly nemohl držet nikdo jiný než já. Když jsem je náhodou někde zapomněla, tak se po chvíli objevili v mé blízkosti, v kapse, v dlani... Zkrátka u mě…

Proto je naprosto jasné, že beze mě, do moře nemůžou. Musím s nimi. Musím se obětovat pro záchranu Cadmie. Musím je donést do moře já.

Zoufale jsem se otočila na Adama.

Stále jsem nebyla připravena se rozloučit, ale musela jsem, už mi nezbýval žádný čas, abych to mohla odložit.

Doběhla jsem k němu a zprudka ho políbila. Po prvotním šoku, který jsem mu svým jednáním způsobila, mě objal, přitiskl si mě k sobě a začal mi polibek oplácet.

Cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy a jak se jejich chut odráží i v našem polibku.

„Reyo, co to…“ Adam se snažil promluvit, ale já ho nenechala.

Až po chvilce jsem polibek ukončila a tvář mu zabořila do hrudi. Rukama jsem ho křečovitě svírala. Adam mi naštěstí objetí oplácel se stejnou vervou, což bylo přesně to, co jsem potřebovala.

„Už nevím, jestli jsem ti to někdy řekla, ale každopádně ti to musím ted říct…“ odtáhla jsem se od něj, ale jen natolik, abych mu viděla do očí.

Nechápavě se na mě díval: „Co se děj…“

Nenechala jsem ho domluvit a přitiskla mu prst na rty: „Nech mluvit mě prosím. Musím ti něco říct.“ Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do toho, už to nešlo déle odkládat.

„Chci ti říct, že i kdyby tohle všechno nebylo skutečné, i kdyby to byl pouhý sen, jsem štastná, že se mi zdál. Že jsem tě mohla poznat… Všechny ty problémy s prokletím a bojema za získání krystalů stály za ty chvíle s tebou… I kdyby tohle celé nakonec byla jen má fantazie, jsem štastná, že jsem v ní s tebou mohla být… Protože… Protože… Prot…“ To už jsem pláčem škytala tak, že jsem nemohla ani mluvit. Adam jen stál, držel mě v náručí a jeho zmatený pohled mě nutil plakat ještě víc.

Položila jsem mu dlaně na tváře, zadívala se mu do očí a silou vůle pronesla ta tři slova, která jsem mu prostě potřebovala říct: „protože tě miluju!“

Naposledy jsem ho políbila, vytrhla se mu z náruče a než stihl jakkoliv zareagovat, tak jsem se rozběhla.

Sice jsem udělala stejnou trapnou věc, jako polovina hrdinek v romantických filmech, které jsem za to vždycky odsuzovala, ale nemohla jsem si pomoc.

Na konci římsy jsem se ani neohlédla, nemohla jsem, protože pak bych nedokázala udělat to, co jsem musela, pouze jsem se odrazila a skočila z té výšky dolů.

Dolů, do těch divokých vln, které znamenaly konec mé návštěvy v Cadmii.

A možná znamenaly i můj konec?

Jediné, co provázelo můj dlouhý pád byl Adamův výkřik: „Neeeeeeeeeeee!!!“