Uběhlo pár dní od té strašné noční můry a já stihl o ni dosti přemýšlet. Ale stejně jsem se k ničemu nedostal. K žádnému záběru. K ničemu. Nechápal jsem ten sen. Nedával mi smysl. Ani žádnou logiku.
"Škoda, Louisi!", vyjekl Liam a tím mě úplně vytrhl z myšlenek.
"Nialle? Koukáš vůbec?", zeptal se mě a zamával mi před obličejem. Zacukal jsem sebou, poté se na něj podíval.
"J-Jasně"
"Opravdu? Zdál ses mi trochu zasněný?", řekl mi a já pokroutil hlavou.
"A nad čím asi tak?", uřechtl jsem se a pak si prohrábl vlasy.
"No... to skutečně nevim", odpověděl a uchopil svou ruku do té mé.
"Nevidim do tvé hlavičky", řekl Liam a já se pousmál.
"Buď rád", odvětil jsem mu. Nakonec jsme přestali mluvit a zahleděli jsme se do hřiště. Louisův první zápas za školní tým. Je to velká věc. Bylo rozkošné, jak byl ráno nervózní. Přitom on být nervózní nemusí. Je famózní! Na jeho věk má na tento sport opravdu talent.
"Strejdo NiNi! Podívej se!", přiběhl Harry a držel něco ve svých dlaní.
"Co tam máš?", zeptal jsem se ho a on rozevřel dlaň. Zrak mi padl na nechutné žížaly, jak se tam různě vrtěli.
"To je nechutný! Zahoď to!", zvýšil jsem hlas.
"Jsou rozkošný!", zaculil se nadšeně. Rozkošný?! To skutečně ne!
"Jojo, tak si s tím běž hrát někam jinám!", odehnal jsem ho a on běžel za svým kamarádem...
Harry
"Strejda NiNi měl radost z těch žížalek!", řekl jsem a Nick se usmál.
"To je senzace! Ale mám lepsi nápad co s nimi uděláme", řekl a vzal si je ode mě.
"A co?"
"Hodime je holubům!", odpověděl a já vykulil oči.
"No to ne?!", vyjekl jsem.
"Ale ano! Našel jsem je já!", vykřikl Nick a já se zamračil.
"To teda nenašel! Jsou moje! Vezmu si je domu a dam si je do terárka!", zadupal jsem vztekle do země.
"Dáme je holubům?!"
"Půjdou do terárka?!"
"Holuby?!"
"Terárko?!"
"Holuby?!"
"Terárko?!"
"Nehádejte se chlapci...", ozval se hlas a my se hodně rychle otočili. Zrak nám padl na nějakého pána. Přes oko měl škrábanec a v puse měl zlatej zub. Jako pirát.
"Je to zbytečné...", usmál se a Nick se dal na útěk. Ale já nemohl. Na to jsem byl až moc vyděšený a vystrašený.
"Řekni mi, jak pak se jmenuješ?", zeptal se a kleknul si ke mě.
"J-Já... jsem Harry", zakoktal jsem.
"A dál?"
"H-Harry T-T-Tom... T-Tomlinson". Úplně jsem se klepal. Chtěl jsem utéct. Ale co když je to pirát a má hák, kterým mě zabodne?! A pravej hrdina nikdy neutíká!
"Harry Tomlinson? A kde máš rodiče chlapečku?", zeptal se mě ten pán zvědavě.
"Já se nemůžu bavit s cizími lidmi", namítl jsem.
"Ale ty jsi Harry a já jsem Roger... teď už si nejsme cizí", řekl mi a usmál se. Šel z něj strach...
"Takže... kde máš rodiče?", opakovaně se zeptal.
"My teď nebydlíme u rodičů", odpověděl jsem.
"Aha... vy?"
"Ano. Já a bráška Louis"
"Máš brášku?", zeptal se mě a já přikyvl.
"Ano, mám", řekl jsem.
"A co tvoji rodiče?", zeptal se. Pořád chtěl vědět o mých rodiči.
"Ehm... jmenují se Troy a Johannah"
"A jak se mají?", zeptal se mě a já pokrčil rameny.
"To nevim. Dlouho jsem je neviděl", odpověděl jsem mu a on nadzvedl obočí.
"Jak to?"
"Teď bydlíme u strejdy NiNiho a Liho", řekl jsem a usmál se.
"Opravdu?"
"Jo"
"Co takhle... kdybys mi o nich něco pověděl? Vezmu tě na procházku a ty mi o nich povyprávíš", řekl Roger a narovnal se.
"Měl bych se vrátit...", řekl jsem a otočil se směrem k hřišti.
"Ale vždyť na tom není nic špatného. Jen si popovídáme", řekl a já se na něj podíval.
"Neměl bych..."
"Koupim ti zmrzlinku a cokoliv budeš chtít", přemlouval mě.
"Tak dobře...", odpověděl jsem a on mě chytl za ruku. Společně jsme se rozešli pryč.
"Tak... povídej a já posloucham". A já tedy začal...
Po hodně dlouhé době je tu další kapitolka☺️
Doufám že nezklamu a že se bude libit😇
Plus zde je GIF nad kterým... bych se normálně uslintala🤤