Mariana se celou noc převalovala. Nemohla uvěřit tomu, že jejich jediná šance je pryč. Hlavou jí probíhal celý uplynulý čas jako zpomalený film. Usnout se jí podařilo až nad ránem. Naštěstí byla sobota, proto věřila tomu, že bude mít alespoň 24 hodin klidu. Jenže to by se nesměl okolo deváté ráno rozeznít telefon.
„To je ti takhle špatně pořád?" ozvalo se na druhém konci. Mariana se zasmála. Zprvu jí Davida bylo líto, ale nakonec mu jeho utrpení škodolibě přála. Ženy to přece mají lehčí, ne? Přišlo jí to jako nějaké řízení osudu.
„Často, ale pořád to není. Vždyť být ženskou je hračka, ne? Tak na co si stěžujete, madam?" zasmála se Mariana pro sebe. Z druhého konce se ozvalo zaúpění.
„Já si nestěžuju. Proč vlastně volám. Libor pořádá rozlučkovou oslavu pro rodinu. Měla bys tam být. (...) Asi budu zvracet.“
„V koupelně v přihrádce jsou prášky na bolest, tak si tam jeden vezmi. (...) Víš co, za chvilku jsem u tebe. Alespoň probereme Libora," dodala Mariana a zavěsila. Během několika minut stála u vchodových dveří s taškou plnou záchrany.
„Dobré ráno, princezno! Záchrana je tady!" spustila Marina jen co se otevřely dveře. David vypadal vážně hrozně.
„Dobré jak pro koho. Ty jsi po ránu nějaká vtipná, fakt. Co to vlečeš?" zeptal se David, když Marianě bral tašky z rukou. Jenže ta se jen tak nenechala obrat o svůj poklad.
„Co mě takhle nejdřív pozvat dál?" zakabonila se Mariana ve dveřích. To už jí David uhnul z cesty.
„Tak co tam máš?"
„Ovoce, zeleninu, prášky na bolest, rybu k obědu a čaj. V další tašce je film, a i když se cukry nedoporučují, přinesla jsem ti zmrzlinu," mrkla na Davida, když odkládala tašky na kuchyňskou linku.
„Kde je vůbec brácha?" dodala Mariana zvědavě. David jí zpod rukou sebral jablko, do kterého se s chutí zakousl.
„Kde myslíš, Sherlocku? U své milé. Nebyl tu dva dny," protočil oči David.
„To vidím. Je tu pěknej bordel. Nemohl bys tu alespoň uklidit, když tu žiješ?"
„Udělám to pak. Momentálně bych se chtěl zahrabat do postele, vzít si zmrzlinu a dívat se na film. Sakra, už mluvím jak ženská!"
„Zlato, ty jsi ženská. Jen na to zapomínáš. A máš štěstí, vzala jsem film přesně pro tebe."
„To zas bude blbost, šmarjá," zamumlal si pod vousy David, když kradl z linky zmrzlinu. Mariana se musela smát. Připravila menší dámskou jízdu a sedla si k němu na gauč.
„Není to nějaká romantická blbost, že ne?" zeptal se zděšeně, když uviděl úvodní sekvence filmu.
„Neboj, bude se ti to líbit," zasmála se Mariana a nabrala si lžičkou zmrzlinu. David se ale nenechal a zmrzlinu si přitáhl blíž k sobě.
„Hej, myslel jsem, že je to pro mě," zavrčel s plnou pusou.
„Lakomče! Byl to můj nápad, tak si snad zasloužím odměnu, ne?" dodala Mariana se založenýma rukama a naoko naštvaným výrazem v obličeji. David si jen odfrkl, když vracel zmrzlinu na původní místo, aby si Mariana mohla vzít. Konečně naskočily úvodní titulky filmu, který Mariana přinesla.
„Vzhůru do oblak? Vážně?" protočil David oči a nabral si další porci zmrzliny. Jenže pan Nemámsrdcenechměbýt nevydržel ani prvních deset minut. Po úvodní sekvenci se rozbrečel jako želva, takže ho Mariana musela uklidňovat.
„Davide, no tak, je to jen animák. Přece to nerozpláče takového tvrďáka," usmívala se pod vousy.
„Ale proč tohle dají hned na začátek, sakra? Dokážeš si představit, jak to musí působit na ty děti? To je šílený. Ellie byla skvělá. Chudák Carl, hned mu takhle vezmou jeho lásku,"
„Davide, teď vážně mluvíš jako ženská. Na, tady máš kapesník," usmála se na něj Mariana. David si ho s úšklebkem vzal. Mariana mezitím odběhla do kuchyně.
„Tak mi to nemáš pouštět! Stejně jsi mi to udělala schválně!" křičel za ní naoko zoufale.
„Davide, je to pohádka pro děti. A chtěla jsem si ověřit, jestli jsi vážně tak bezcitnej, nebo tam někde hodně hluboko je citlivá dušička," zasmála se Mariana, když se vracela s plnou miskou popkornu, kterou postavila na stolek před nimi.
„Už mi konečně řekneš, kdo je Robert?" zeptal se nenápadně David a dál sledoval televizi.
„To je na dlouhé povídání a určitě by tě to nezajímalo. Nechceš se spíš dívat na motorky? Určitě se jede nějaký zajímavý závod,"
„Pěkný manévr na odvedení pozornosti, ale příště se budeš muset víc snažit. Je ti jasné, že mi to stejně budeš muset říct? Tvá matka ho totiž pozvala na tu Liborovu rozlučku,"
„Myslíš to vážně? To neudělala!" Mariana byla během chvilky v depresi. Její bývalý nikdy nebyl svatoušek, ale v poslední době se od něj ráda držela co nejdál. Měla k tomu své důvody.
„Neříkám, že by mě to zajímalo, ale asi bys už konečně měla kápnout božskou. V sobotu ho stoprocentně potkáš a záleží na tobě, jak tohle skončí. Můžu ti pomoct, ale chci ten příběh,"
„Fajn! Řeknu ti t-" Náhle se ozval zvonek u dveří.
„Ty někoho čekáš?" Mariana jen zakroutila hlavou a vydala se ke dveřím. David tentokrát raději zůstal stranou.
„Nazdar, kdo jsi? Je tu Mariana? Potřebuju s ní mluvit," spustil muž ve dveřích.
„Pro tebe tu určitě není. Co jí vlastně chceš?"
„Co je ti do toho? Jsi její tiskový mluvčí, nebo co? Moment, ty seš ten její novej objev! Jasný, její matka se zmiňovala o nějakém Davidovi. Teď bys mi mohl uhnout, co ty na to? Vážně s ní potřebuju mluvit. Psal jsem jí, ale neodpovídá. Tak jsem tady,"
„Asi má důvod, aby ti neodpověděla. Každopádně tě dovnitř nepustím. Vlastně ani nevím, proč se tady s tebou ještě bavím. Měl bys jít a hned,"
„No problema, kámo. Zastavím se tu jindy," dodal Robert s úlisným úšklebkem, otočil se na patě a odešel. Mariana prudce zabouchla dveře.