„Ty jedna kobylo blbá!" zvolám směrem k ní. Nemyslím to špatně, právě naopak. Vrhnu se jí kolem krku. Jsem tak ráda, že žije. Je tu teď něco jako můj poslední spojenec.
Najednou se mi před očima mihne vzpomínka. Vzpomínka na ten večer, kdy umřel Sean. Slíbila jsem mu, že Ankaru dostanu zpět domů. Že vyhrajeme. Že to nějak vymyslím. Ze začátku jsem tomu vůbec nevěřila. A kde jsme teď? Jsme tu jedny z posledních.
Ale už nemáme ani Coríska. Mojeho miláčka. Zabořím obličej do strakaté strsti. Hřeje, to je v tomto počasí vcelku příjemné. Po tvářích mi stékají slzy. Všichni jsou mrtví. Zbyly jsme si jen my dvě. Dvě silné holky, které chtějí vyhrát.
Už jsem zmiňovala, že nemusíte vyhrát se svým koněm? Myslím, že ano. Stejně to ale ještě připomenu. Je pravda, že abyste mohli vyhrát, musíte být naživu vy a alespoň jeden kůň z vašeho kraje. Takže to může být kůň vašeho krajana. Aspoň něco. Nedokážu si představit, jak bychom teď spolu musely čekat na smrt.
„Ale ale ale,.. Kohopak to tady máme?" ozve se za mými zády povědomý hlas. Je to kluk z dvojky. Otočím se a spatřím ho, jak trůní na svém velkém ryzákovy, po jeho boku stojí další velký kůň, tentokrát bělouš na jehož zádech se pochechtává Charlotte, holka z jedničky.
Pokud počítám správně - a já předpokládám, že ano - jsme tu teď všichni zbylí účastníci her na jednom místě. Takže ten, kdo spustil ten výbuch a zemřel při něm byli ti volní koně mrtvých profíků.
„Smím se na něco zeptat? Kam jste ty koně vždycky schovávali?" pokusím se o důvtipnou otázku, kterou odvedu jejich pozornost a naskočím na Ankaru. Nevím, jak se mi povedlo vyskočit na tak velkého koně a ani jak ji teď budu ovládat úplně bez sedla, uzdečky i toho blbého nákrčáku.. Kdo hlasuje pro improvizaci? Já - nemám jinou možnost. Zkusím to na Sean style.
Rukama se přidržím černobílé hřívy a rázně zatlačím levou holení do Ankařiného boku. Ta se na místě otočí a než mi profíci stačí odpovědět, cváláme směrem k lesu. Takhle rychle už jsem hodně dlouho necválala. Ještě k tomu úplně bezevšeho.
Samozřejmě se nemusím ohlížet, abych věděla, že nás ti jantaři pronásledují. Ale stejně to udělám. A pak se divím, když padnu kobyle na krk kvůli jejímu nečekanému velkému skoku přes nějaký pařez. Držím se zuby nehty, ale stejně cítím, že pomalu sklouzávám. A taky Ankaru dost zdržuju. Myslím, že právě přemýšlí nad tím, jestli mě poběží dál, nebo jestli mi pomůže vystoupit.
Najednou prudce změní směr. Ovšem ne na tu stranu, aby mě vykatapultovala, ale doslova mě podjede, což mě vyhodí zpět na její hřbet. Tohle ji určitě naučil Sean. Pohladím ji po krku, abych jí poděkovala, ale ona jen lehce povyhodí na znamení toho, abych si příště dávala větší pozor.
Dalo by se možná říct, že jsem jí poděkovala a přikývla aspoň telepaticky. Ovšem hned po chvilce mé nečinnosti výrazně zabrala a ve svém cvalu přidala. Myslím, že takhle rychle jsem nejela ještě nikdy. Ale přece jen, je to plňas. Očekává se to od ní. Tomu se říká lekce Sean stylu.
Tak je tu slibovaná další kapitola, ta další už bude poslední (potom jen epilog). Omlouvám se, že jsem nic nevydala, ale z lyžáku jsem se vrátila s horečkou a chřipkou, tak se mi ani nechtělo nic psát. Každopádně někdy předevčírem se nám ve stáji narodila nadějná krásná klisnička, bohužel neměla sací reflex, takže... Snad budeme mít štěstí v březnu, kdy očekáváme další hříbátko.
Snad se vám kapitola líbila a já jdu hnedka psát další :)
(589)