Meddie
Toulám se městem zahleděna do svých myšlenek. Probírám se mezi krásnými vzpomínkami, ale v nich nacházím pouze špatné věci. Nedokážu se s tím srovnat. Ano, je to sice pár minut, ale nedokážu si připustit, že se to stalo. A to nejdůležitější - lhal mi celé dny do očí. Celý ten jeho podělaný plán, abych se nic nedozvěděla. Naštvaně kopnu do prvního kamene na ulici. Zvednu pohled ze země na turistickou mapu, ke které se tlačí nečekaně turisti. Prohlédnu si cestu a pokračuji do nejbližšího parku. Musím si pročistit hlavu.
Zahnu několikrát podle mapy do leva a do prava, až se octnu před vstupem do parku. Sednu si na lavičku u klidné vody. Pozoruji přitom vysoké palmy, které se v lehkém větříku pohupují. Zavřu oči. On to celou dobu přede mnou tajil. Jaký měl k tomu důvod? Proč to nevyvalil rovnou při první příležitosti na internetu? Jsem taky pěkně tupá, že jsem se nepodívala na internet. Mohli bychom si celé divadlo ušetřit. Těžce vydechnu a skrz zavřené oči se ven vyderou kapky slz. Nechci plakat, nechci plakat kvůli němu. Já jsem ta hloupá, která byla naivní, že z toho něco mohlo být. Poznámka; nerandi s rockovou hvězdou - nikdy nevíš, co se stane.
Živě vidím náměty na scénář, co se mnou udělalo to zjištění. Budu za narkomanku a přitom za křehkou panenku. Najdou si v nějakém baru blondýnu podobnou mě, vyfotí ji a nazvou tím Madison Gale, která se opíjí žalem do němoty.
Zavrtím hlavou a utřu si slzy. Musím pryč. Nemůžu tady dál zůstat. Chtěla jsem jet až zítra, ale kvůli téhle situaci to jinak nelze provést. Už jen jeho ohavná vůně jeho oblečení mi připomíná přelhaná slůvka lásky. Typický svůdnický úsměv se mi každou chvíli vybavuje před očima. Jeho dotyky, kterými si rezervovával místo v mém srdci zmizely. Zajedu si rukama do vlasů. Nebo všechna jeho zamilovanost nebyla falešná?
Hbitě se zvedám z lavičky a bolavé srdce mě vede zpět k němu. Nemám sílu a odvahu na to, abych to s ním probrala. Nohy se mi třepou jako splašené, tak opatrně našlapuji před sebe. Potichu vzlyknu a mířím stejnou cestou, jakou jsem sem přišla. Z otevřených oken projíždějících aut slyším každou chvíli různé písně. Lidé v autech se ani neobtěžují ji ztišit. Myslím, že mi praskne hlava. Opřu se o kamennou zídku a chytím se za hlavu. Co to se mnou je...? Narovnám se s rukou na spánku. Je mi zle. Jak ze sebe, tak z něho. Ignoruji píchající bolest ve spánku a pokračuji dál.
Po chodníku se potuluje velké množství lidí, kteří se na mě nevěřícně otáčejí. Kdo by ne, když uvidí rozcuchanou blondýnu s rozmazanou řasenkou a rtěnkou po celém obličeji se potácet po ulici. Ještě k tomu jsem zabloudila, takže dezorientace nemůže chybět. Vyčerpaně se usadím na obrubník a sáhnu do kapsy. Když si uvědomím, že telefon leží na podlaze bez zadního krytu, přestanu se jakkoliv namáhat ho hledat. Nejen, že jsem ztratila k sobě úctu, ztratila jsem i telefon. S povzdechnutím se zvedám z obrubníku a hledám další cestu k jeho domu. Úspěšně se za každým rohem schovám před fanynkami. Zrovna dvakrát nepotřebuji přiblblé otázky, co se mezi námi stalo.
Konečně poznám z dáli bílý dům s šedou střechou. Částečně šťastně si oddechnu. Proderu se mezi otravnými růžemi a netrpělivě zaklepu. Otevře mi nejstarší Lucasovo bratr, kterého jsem právě vyrušila od odpočívání na gauči. Jakmile zpatří mou tvář, svraští obočí a já se provru pod ním dovnitř. Neostýchám se a mířím rovnou do jeho pokoje. Uslyším ještě, že není doma. To mě uklidní natolik, že můžu vše zabalit v klidu. Vejdu do pokoje a zavřu za sebou dveře. Sesbírám všechny mé věci a složím je do kufru. Na posteli najdu papírek s jménem Madison. Posadím se vedle a vezmu to do rukou. Chvíli to povaluji v rukou.
Tak co Madison, chceš to otevřít?
Nemám sílu začít znovu plakat. Nechci cítit, jak mi vlhnou tváře od slz. Polknu a se zavřenýma očima papírek házím dál na postel. Nebudu to číst. Zabalím poslední věci do kabelky a povzdechnu si nad telefonem na zemi. Sehnu se k němu a vložím ho do kabelky i s druhou půlkou. Zkontroluji, že jsem nic nezapomněla a jdu s kufrem dolů do předsíně. Tam se zastavím. Mám se rozloučit? Nemám? Oni přece nic neudělali, tak proč být na ně hnusná? Rychle vejdu do obývacího pokoje. Celá rodina bez Lucase sedí na sedačkách a povídají si. Kéž by to bylo takhle i u nás...
Vzlyknu, když doobejmu všechny a bez dalších žádostivých pohledů opouštím dům. Co nejrychleji našlapuji na příjezdovou cestu a chci jít do centra za účelem chytit taxík. V tom uvidím čtyřčlennou partu blížící se ke mně. No jasně, jde mi přímo do rány. To se musí stát jenom mě, že? Zpomalím v chůzi, protože znovu klepající se kolena mi to nedovolují. Zakryji si obličej a doslova se snažím být neviditelná. Srdce mi vynechá pár úderů. Nenech se rozhodit.
"Meddie?" řekne šokovaně Ashton. Zvednu hlavu a mé oči hned vyhledají Lukovo. Nakrčí obočí a sjede mě i můj kufr. Vytřeští oči a v nich se rázem objeví zmatenost se špetkou utrpení. Asi nepočítal s tím, že dnes odletím. Tak si loučení můžeme rovnou zkrátit.
"T-ty už odlétáš? Vždyť si měla až zítra-" zarazí se Michael a Calum po něm střehne očima. Kapka steče po mé tváři a já vyhrabu v kabelce blok s tužkou. Rozklepanou rukou píšu slova rozeznatelná, i když trochu posunutá. Nevadí, stejně už je konec všeho, co jsme si vybudovali.
"Meddie, je mi to tak líto," vydechne Lucas a já se na něj podívám. Ty bezcitnej bastarde, neříkej další lži a nech mě už na pokoji... Slza se tlačí ven, ale já ji rozmrkám. Nemůžu se na něj dívat. Papírek jim předám a s posledním pohledem na lháře odcházím od nich pryč. Hned za jejich zády nedokážu udržet slzy na uzdě.
Je konec.
Definitivní.
_____________________________________________________________________________
Hi guys!^^
Tak...a je to. Madison odlétá domů ani se lžičkou úcty k sobě.
Je to správné rozhodnutí?
Co byste udělali vy na jejím místě?
Jsem na dovolené s rodičemi a přidávám další část. Tenhle rok se mi tady extrémně nelíbí...ale snažím se to do neděle vydržet.
Nový cover je na světě! :3 miluju všechny, co tady byly (až na ty moje :D).
Děkuju děkujuuu vám za ohlasy a komentík!!! Potěšilo mě to! Jen tak dál.
With all love my darlings :*
* terka69 *